Kostkovému cukru je letos 180 let. Za jeho vznikem stojí žena

Nejstarší dochovanou zmínku o cukru najdeme už ve starých spisech z území dnešní Číny. Jeho historie je ovšem ještě nepochybně starší. Cukrová třtina, obrovská rákosovitá rostlina, ze které se cukr vyráběl, je původem z Melanésie a odtud se kolem roku 6000 př.n.l. rozšířilo její pěstování do Indie, a tak je cukr zmiňován například i ve staroindickém eposu Rámájana.

Z Indie se díky obchodním stykům sladká pochutina brzy dostala do blízké Číny a ve třetím století před naším letopočtem, kdy na území Indie dorazil jeden z největších starověkých vojevůdců Alexander Makedonský, se povědomí o cukrové třtině dostalo po návratu Alexandrova vojska i do starověkého Řecka. O několik desetiletí později se z cukru stalo luxusní zboží, které se převáželo po věhlasné Hedvábné stezce, a nejbohatší Římané neváhali zaplatit horentní sumy, aby mohli tuto exotickou sladkou pochoutku dostat na svůj stůl. Po pádu Západořímské říše ovšem došlo k přerušení těchto obchodních cest, a v Evropě zůstal cukr na několik dalších století zapomenut.

Do Evropy se pak v širším měřítku dostal cukr ve středověku, a to díky účastníkům křížových výprav, kteří cukr přiváželi ze svých výprav do arabských zemí, kde se cukrová třtina v té době pěstovala. Velký potenciál této pochutiny vytušili podnikaví Benátčané a začali s cukrem obchodovat ve velkém a vyvážet jej do celé západní Evropy.

K dalšímu rozmachu v pěstovaní cukrové třtiny došlo po cestě Kryštofa Kolumba do Nového světa. Kolonisté zjistili, že karibské klima cukrové třtině enormně svědčí, a tak se od 16. století staly nové evropské kolonie na Kubě a dalších Karibských ostrovech dominantním výrobcem cukru. Ovšem přesto, že se výroba cukru neustále zvyšovala, stále se jednalo o luxusní zboží, dostupné pouze nejbohatší vrstvě.

Významný krok v „cukrové“ revoluci nastal na konci 16. století, kdy se francouzskému botanikovi Olivierovi de Serresovi podařilo vyextrahovat cukr z cukrové řepy. Jeho metodu později vylepšil v roce 1747 německý vědec Andreas Sigismund Marggraf a následně se počátkem 19. století po celé Evropě začalo rozmáhat pěstování cukrové řepy. V každém velkém městě začali vznikat specializované cukrovary a z cukru se tak stala běžně dostupná surovina.

Od cukrové homole ke kostce. Patent její objevitel získal 23. ledna 1843

V té době se cukr prodával v cukrových homolích, a to do té doby, než rakouský ředitel dačického pivovaru Jakub Kryštof Rad vynalezl kostkový cukr. Rad přišel do Dačic z Vídně na jaře roku 1840, ujal se funkce ředitele zdejšího cukrovaru, továrnu zmodernizoval, v roce 1842 zavedl do výrobního provozu první parní stroj, rafinerie se pod jeho vedením rozrostla a továrna dodávala cukr nejen po celé jižní Moravě, ale také do jižních a východních Čech či rakouského pohraničí.

Cukrové homole měly sice elegantní tvar, ale velmi špatně se porcovaly. A tak se stalo, že si manželka pana ředitele Juliana Radová, která vedla bohatý společenský život a cukr k čaji či kávě podávala často, při porcování homole jednou zranila prst. Došla za manželem a vyčinila mu, že měl vymyslet něco menšího. A tak se stalo, že byl v roce 1841 vyroben první lis na kostkový cukr. Do 400 čtvercových otvorů mosazné desky ležící na měděné desce se nasypala cukrová moučka, v lisu se cukr stlačil, kostky se z kovové desky vytlačily na dřevěnou podložku a po dobu 12 hodin probíhalo sušení. Po usušení byly kostky připraveny na balení. Za několik měsíců od zranění tedy dostala Radova manželka první kostkový cukr, zabalený v bedničce, v níž bylo více než 300 kostek bílé a červené barvy.

Jakub Kryštof Rad požádal o licenci k výrobě kostkového cukru a schválení patentu, který získal 23. ledna 1843. 3. října téhož roku jej pak prodal cukrovaru za 12 tisíc zlatých. Dačický cukrovar začal dodávat kostky na trh pod názvem Čajový cukr (Thee-Zucker) či Vídeňský kostkový cukr (Wiener Würfelzucker). Balíček připomínal bedničku s čínským čajem a bylo v něm 250 kostek. Byl opatřen původní etiketou a ve své době stál jeden zlatý a 50 krejcarů české měny. Kostky byly dvou velikostí – o hraně 1,2 cm a o hraně 1,5 cm.

Přes tento zásadní objev se však situace cukrovaru, který stál mimo řepařskou oblast a veškerý cukr k výrobě musel dovážet, od poloviny 40. let 19. století zhoršovala, a tak Rad roku 1846 na ředitelské místo rezignoval a odstěhoval se zpátky do Vídně. Cukrovar byl po několika letech zcela uzavřen a na bývalého ředitele a jeho objev bylo brzy zapomenuto. Až historik cukrovarnictví R. E. Grottkas ve 30. letech 20. století začal pátrat v historii, dopátral význam a přínos Jakuba Kryštofa Rada a prokázal jeho autorství vynálezu kostkového cukru. V roce 1983 získala kostka v Dačicích žulový pomník a v roce 2003 tu byla odhalena i pamětní deska, připomínající tuto událost.

Foto: Profimedia