Mohli se setkat Edward Elgar a Yehudi Menuhin?

Jeden z nich jako by ještě patřil do století devatenáctého, do časů mocného Britského impéria, druhý z nich už prožil celý život ve století dvacátém. Edward Elgar (1857 - 1934) a Yehudi Menuhin (1916 - 1999) se nicméně setkali. Prvnímu z nich tehdy už zbývaly jen dva roky života, druhý měl teprve šestnáct let. A nejen to: mají i několik společných fotografií a společnou nahrávku.

"Nebylo na něm nic dramatického; místo toho mi připadal jako dobrosrdečný venkovský dědeček, který měl rád psy," vzpomínal později Menuhin na nejvýznamnějšího britského romantického skladatele. "Já, který jsem nikdy nepoznal svého dědečka, jsem ho našel právě v něm."

Když se měl Elgarův Houslový koncert h moll v roce 1932 nahrávat u příležitosti skladatelových 75. narozenin ve studiích Abbey Road, gramofonová společnost se snažila jako sólistu získat s velkým předstihem žijící legendu Fritze Kreislera - bohužel neúspěšně.

Nakonec se tehdy rozhodlo, že sólového partu se ujme šestnáctiletý mladík, který měl v té době už pověst jednoho z nejoslavovanějších "zázračných dětí" hudební historie. Newyorský rodák měl tehdy za sebou studia houslí u George Enesca i jednu lekci s Eugènem Ysaÿem, legendární vystoupení s dirigentem Brunem Walterem, a v disciplíně studiového nahrávání už byl - na tehdejší poměry - také zkušeným mazákem.

S anglickým skladatelským nestorem si okamžitě padli do oka.

Pianista Ivor Newton, který se prvního setkání obou umělců nad partiturou zúčastnil coby korepetitor, vzpomínal takto: "Menuhin a Elgar o hudbě diskutovali jako sobě rovní, ale s velikou zdvořilostí a bez přehnaného sebevědomí na chlapcově straně. Poslouchaje tu rozpravu, mohl jsem pouze žasnout nad vyspělostí jeho pohledu na věc a nad jeho schopností vznášet podněty, aniž by to znělo jakkoli jinak než jako slova mistrovského houslisty, který rozebírá hudební dílo se skladatelem, k němuž chová neskonalou úctu."

"Při prvním setkání Elgar rozptýlil mé veškeré obavy," vzpomínal dále sám Menuhin. "Byl nesmírně důstojnou osobností, ale vyzařoval pocit klidu a vřelosti. Tato vzpomínka, můj první opravdový úvod do anglické hudby, se mnou zůstává napořád."

Zkouška nakonec netrvala moc dlouho. Elgar byl s Menuhinovou hrou tak spokojen, že zjevně nepotřeboval ztrácet mnoho času přehráváním. "Bylo to krásné letní odpoledne, mám dojem, že byla sobota. Dohrál jsem sotva jednu stránku - ani jsem se ještě nedostal k druhému tématu - když [Elgar] náhle vstal a řekl: »Je mi jasné, že to bude krásné. Těším se na nahrávání. Teď jdu na dostihy.« A odešel na dostihy!"

O dva dny později se šlo do studia. Menuhina doprovázel pod Elgarovou taktovkou Londýnský symfonický orchestr.

"Byl jsem překvapen způsobem, jakým dirigoval," vzpomínal ještě houslista. "V každém okamžiku byl gentlemanem, který stál v čele vynikajícího orchestru a stěží se obtěžoval je dirigovat. Dělal jen to, co bylo naprosto nezbytné. Nic navíc. Zbytek už věděli sami - a on jim věřil. Nemusel je kárat, dokazovat jim, jak dobře svou vlastní skladbu zná. Nic takového. Byl to zkrátka jen Angličan, který dirigoval nádhernou hudbu."

A jak jejich společná nahrávka nakonec dopadla? Poslechněte si sami:

Elgarův Houslový koncert h moll budeme na Classic Praha vysílat také tento čtvrtek 6.7. od 20:00 v rámci večerního Koncertu bez smokingu. Sólistou bude Renaud Capuçon, doprovodí ho Londýnský symfonický orchestr řízený Simonem Rattlem.