Nejlepší orchestry světa VII: Berlínští filharmonikové

První máj není jen svátek lásky nebo práce, ale v tento den slaví narozeniny také jeden z nejlepších orchestrů světa: Berlínští filharmonikové. Na jejich koncerty se (ještě nedávno) stály fronty a jednotlivé hráče poznávají lidé v metru. Mít v životopise angažmá u Berlínských filharmoniků je vstupenka do prestižního klubu.

Na počátku byla vzpoura: padesát muzikantů populární kapely Benjamina Bilseho odmítlo v roce 1882 podepsat smlouvy, protože nesouhlasili s podmínkami. Zdálo se jim málo vydělávat sotva jako dělníci. A tak se rozhodli postavit na vlastní nohy. Nový orchestr (zprvu se nazýval "Bývalá Bilseho kapela") pořádal populární koncerty v zahradních restauracích nebo na kluzišti s repertoárem spíše lehčího žánru. Větší umělecké ambice měly jeho "filharmonické koncerty", kde byly k slyšení novinky a náročnější symfonická díla. Ostatně Berlín v té době v hudbě neudával tón: mnohem významnější byly třeba Lipsko nebo Vídeň se svými koncertními sály.

Zpočátku těleso bojovalo o holou existenci. Navázalo spolupráci s vysokou hudební školou, kde tehdy vyučoval světoznámý houslista Joseph Joachim. Rozhodující ale byl okamžik, kdy se do čela postavil Hans von Büllow. Geniální pianista, skvělý interpret Brahmse i Wagnera, Lisztův žák a zeť. Jeho éra trvala sice jen pět let (stáhl se ze zdravotních důvodů v roce 1892), ale položil základy budoucí proslulosti tohoto orchestru.

Berlín dobývá svět

Po proslulé hudební osobnosti vsadili filharmonikové na neznámého mladíka: Arthura Nikische (na snímku). Původem Maďar se zrovna vrátil z Ameriky, kde vedl Bostonský symfonický orchestr. Kontrast s Büllowem nemohl být větší, a to nejen v dirigentském gestu. Nikisch dirigoval klidnými, ekonomickými gesty, spoléhal na romantické, smyslné barvy a rapsodickou, zdánlivě improvizovanou šířku. Soustavně uváděl německý repertoár, ale také skladby Čajkovského, Berlioze, Liszta, Strausse, Mahlera a především Brucknera.

Pod jeho vedením získal orchestr mezinárodní uznání a do Berlína se sjížděli nejprestižnější sólisté. Nikisch s orchestrem absolvoval mnoho turné a zvýšil tak jeho mezinárodní reputaci. Na žádost císaře Viléma II. odjel v roce 1896 do Moskvy na korunovaci cara Mikuláše II. A v následujícím roce vzal útokem Paříž. Nikisch vedl filharmonii 27 let a v té době provedl více než 600 koncertů. V roce 1922 nečekaně ve věku 67 let zemřel na chřipku.

Furtwängler

Po jeho smrti se o místo ucházel šestatřicetiletý Wilhelm Furtwängler a přesvědčil členy orchestru i vedení. Spolu s ním vystoupila na pódium Berliner Philharmoniker hudební osobnost, která navázala na úspěchy svých předchůdců Hanse von Bülowa a Nikische a pomohla orchestru získat další věhlas. Furtwängler utvořil u orchestru svůj nástroj, jímž interpretoval nejen Beethovena, Brahmse a Brucknera, ale také současné skladatele, jako byli Prokofjev, Stravinskij, Bartók, Schönberg a Hindemith.

Wilhelm Furtwängler se považoval za apolitického umělce, nikdy nevstoupil do NSDAP a zachránil řadu židovských hudebníků. Rezignoval poté, co v roce 1934 došlo ke skandálu: poté, co nacistická vláda zakázala světovou premiéru Hindemithovy opery Malíř Mathis. O rok později se do filharmonie vrátil, ale pouze jako dirigent koncertů, aniž by převzal oficiální funkce.

V roce 1933 se orchestr ocitl v závažné existenční krizi a východiskem byla pouze přeměna na státní orchestr. Nacionálně socialistické vedení s radostí převzalo financování slavného orchestru, kterým se na svých akcích mohlo chlubit. Roky Třetí říše byly pro orchestr balancováním mezi plněním kulturně-politických a ideologických úkolů a udržováním umělecké autonomie. 30. ledna 1944 bylo sídlo filharmonie zničeno při bombovém útoku.

Kapitulací Německa v květnu 1945 začala nová éra také pro Berlínskou filharmonii, nyní bez domova.

Po válce

Po skončení války bylo koncertní podnikání rychle obnoveno - navzdory obtížným podmínkám: sál byl zničený, Furtwänglerovi byl zpočátku zakázán výkon a budoucnost byla nejistá. Ale v Leu Borchardovi, který těleso od roku 1933 několikrát řídil, filharmonie rychle našla partnera pro obtížný nový začátek. Plodná spolupráce mezi Borchardem a filharmonií skončila náhle a tragicky, když byl v srpnu večer náhodně zastřelen americkým vojákem.

To byla příležitost pro mladého, neznámého a stále nezkušeného rumunského dirigenta Sergiu Celibidacha. Byl pověřen vedením orchestru a předvedl se jako „génius taktovky“, který s důvěrou provedl filharmonii problémovými poválečnými léty. V průběhu se také stabilizovala materiální situace: Berlínští filharmonikové se v roce 1949 stali městskou institucí.

A následující kapitolou se dostáváme do éry, která je už dobře zdokumentována také na nahrávkách. Ano, je to éra slavného Herberta von Karajana.

Cirkus Karajan

Jeho první vystoupení v dubnu 1938 bylo senzací - a vyvolalo žárlivost šéfdirigenta Wilhelma Furtwänglera, který od té doby vnímal mladou hvězdu jako svého rivala. Furtwängler zemřel v roce 1954, a proto byl Karajan v následujícím roce pověřen již plánovaným americkým turné. Po něm byl Karajan v roce 1956 jmenován šéfdirigentem.

Karajan ztělesňoval dirigentský typ 20. století: energický, charismatický, vizionářský, oddaný hudbě i světským požitkům. Byl vášnivým pilotem, řidičem sportovního vozu, lyžařem a námořníkem. Jednou z jeho zvláštností bylo, že obvykle dirigoval koncerty se zavřenýma očima, což dráždilo mnoho hudebníků orchestru. Karajanovy intenzivní zkoušky je však na představení důkladně připravily. „Jeho filozofií bylo, že vše, co orchestr potřebuje, musí být provedeno předem,“ vzpomíná kontrabasista Rudolf Watzel. Pod vedením Herberta von Karajana vyvinuli filharmonikové svou vlastní interpretační kulturu, která se vyznačovala krásou, okouzlujícím zvukem, virtuozitou a dokonalostí.

Pod vedením Karajana se z berlínského orchestru sal globální hráč - díky velkolepým turné do Ameriky, Japonska a Číny, stejně jako bezpočtu zvukových a obrazových záznamů. Znamením rostoucí slávy byl nový koncertní sál, který Karajan energicky propagoval. V roce 1963 se orchestr přestěhoval do Filharmonie navržené Hansem Scharounem na Kemperplatz. Stavbě s avantgardní střechou se přezdívá Cirkus Karajan, ale její sál má dokonalou akustiku.

Karajana se hráči spíše báli, respektovali jej. Ale jeho nástuoce doslova milovali. Když Abbado k filharmonii nastupoval, právě se rozpadala berlínská zeď a celospolečenské otřesy zasáhly i orchestr. Jeho éru charakterizovaly velké koncertní cykly zaměřené na konkrétní téma: například Prometheus, Faust nebo Shakespeare, a intenzivní uvádění díla Gustava Mahlera. Když se Claudio Abbado loučil s postem šéfdirigenta (bylo to v roce 2002 v sále Musikverein ve Vídni), pršelo na něj 4000 květů.

Rattle pro 21. století

Dá-li se stručně charakterizovat období šéfování Simona Rattla, pak je namístě zmínit edukaci a digitalizaci. Díky Britovi, který u tělesa působil v letech 2002-2018, se z Berlínských filahrmoniků stal průkopník na těchto polích. Přinášet vysokou kulturu znevýhodněným, sociálně vyloučeným, menšinám nebo malým dětem a pomocí digitálních technologií pak do celého světa - to je velká zásluha týmu okolo tohoto entuziastického šéfa. Filharmonikové mají svou Digital Concert Hall, která nabízí jedinečný archiv i možnost živých přenosů - a to dávno předtím, než corona donutila k obdobným postupům i ostatní. Že jsou orchestrem 21. století, potvrdili i masivním uváděním soudobých skladatelů a skladatelek.

Rattlovo působení i celou jeho osobnost krásně vystihuje toto video, kde řídí školní orchestry.

Po 18 letech byl nástupcem Rattla zvolen Rus Kirill Petrenko. Na svém inauguračním koncertě uvedl v srpnu 2019 Devátou symfonii Ludwiga van Beethovena a symfonické pasáže z opery Lulu Albana Berga. Druhé vystoupení filharmonie pod Petrenkovou taktovkou se uskutečnilo pod širým nebem před Braniborskou bránou, kde přihlíželo 35 tisíc lidí. Petrenkovo angažmá označují komentátoři za "návrat ke kořenům", ale to spíše z nedostatku vhodného marketingového sloganu. Dirigent s absolutním uměleckým nasazením je totiž narozdíl od svého předchůdce poněkud plachý a více než o svůj mediální obraz se stará o svou práci. Hráči jsou z něj ale nadšeni.