Patronka cestujících na moři, šestinedělek i proti moru. Svatořečení svaté Valburgy se slaví v předvečer 1. května

Zvyk pálení ohňů v předvečer prvního máje není zmiňován v žádných staročeských pramenech a nejspíš vznikl pod německým vlivem. Faktem je, že u nás zdomácněl. V polovině 19. století byl pak tento zvyk zakazován jako pověrečná praktika, stejně tak nemohl probíhat během druhé světové války, kdy bylo zakázáno pálit venkovní ohně.

O podobě této zvyklosti v českých zemích píše na počátku 20. století skotský antropolog, etnolog a etnograf James Frazer:

„V Čechách v předvečer prvního máje zapalují mladí lidé ohně na kopcích a na vršcích, na rozcestích a na pastvinách a tančí kolem nich. Přeskakují žhnoucí oharky nebo dokonce skáčou přes plameny. Obřad se nazývá ,pálení čarodějnic‘. Na některých místech bývá zvykem na hranici upalovat loutku představující čarodějnici. Musíme si připomenout, že první máj je proslulá Valpuržina noc a všude v povětří je plno neviditelných čarodějnic na pekelných pochůzkách.

Dalším typickým zvykem bylo metání zapálených košťat do vzduchu a nošení jejich ohořelých částech domů pro ochranu. Kromě toho se v souvislosti s nadcházejícím prvním májem stavěla májka, uklízelo hospodářství a chlévy a umísťovaly větvičky do oken za účelem ochrany.“

Svatá Valburga, světice katolické církve

Pokud se týče Valpurgy, nebo chcete-li Valburgy, jedná se o skutečnou osobu, anglosaskou princeznu, která byla činná jako misionářka. Tato řeholnice řádu benediktinek a abatyše německého kláštera Heidenheim žila přibližně v letech 710 – 779.

Narodila se v anglosaské říši jako šlechtická dcera, pravděpodobně jako jedno z mnoha dětí západosaského křesťanského krále Richarda z Wessexu a jeho ženy Wuny. V dětském věku, v 10 nebo v 11 letech, byla přijata na výchovu a vzdělání do kláštera Wimborne v Dorsetu, kde strávila 26 let a připravovala se tu na dráhu misionářky pro německojazyčné země.

Rovněž její dva bratři Wunibald a Wilibald se stali misionáři. Putovali nejdříve do Říma, Willibald odtamtud dále do Jeruzaléma. Na papežovu žádost pak byli vysláni na jihoněmecká území: Wunibald do Heidenheimu ve Frankách a Wilibald do Eichstättu, kde založil biskupství a 45 let tam působil jako biskup.

Po bratrech opustila vlast také Valburga, přeplavila se přes kanál a v doprovodu dalších řeholnic došla do Antverp. Provázela ji Hugeburka, která později napsala životopisnou legendu o Valburce a jejích bratrech Wilibaldovi a Wunibaldovi, dále jejich příbuzná Lioba z Tauberbischofsheimu, a další sestry. Během cesty zažily sestry bouři na moři, kterou Valburga překonala modlitbou, a proto je uctívána jako patronka cestujících na lodi a patronka proti námořní bouři.

Valburga působila v klášteře v Tauberbischofsheimu, který vedla Lioba, a po smrti bratra Wunibalda v Heidenheimu převzala roku 761 jeho mužský klášter a misijní stanici, kterou rozšířila o ženský klášter, jež se stal ve své době jedním z nejvýznamnějších klášterů v křesťanské střední Evropě.

Valburžin první životopisec Wolfhard z Herriedenu, který se jejím životem zabýval už v devátém století, ji označil za divotvůrkyni a popsal některé zázraky, které učinila. Údajně zachránila dítě před smrtí hladem, jindy zas zachránila dítě ze zubů zuřivého psa, uzdravila mnohé nemocné děti a šestinedělky - proto je i jejich patronkou.

Valburga zemřela patrně 25. února 779 nebo 780, ke smrti ji zaopatřil bratr Willibald. Její svatořečení se slaví 1. května, respektive již v předvečer 30. dubna. Za svatou ji prohlásil roku 870 papež Hadrián II. u příležitosti přenesení Valburžina těla do Eichstättu o sto let později.

Socha této patronky proti hladu, nouzi a nemocem (moru, kašli) v černé kutně s holí ovinutou hadem jako symbolem zdraví stávala v minulosti lékárnách; někdy s klíčem od lékárny v ruce. Svého času se prodával hojivý olej, který údajně prýštil z kamene, pod kterým byla pohřbena.

• Charles Gounod (©Profimedia)

Valpuržina noc v hudbě Charlese Gounoda

Scénu nazvanou Valpuržina noc najdeme v opeře francouzského skladatele Charlese Gounoda Faust a Markétka. Vznikla na motivy legend o doktoru Faustovi a premiéru měla 19. března 1859 v Théâtre-Lyrique v Paříži.