Příběhy hudby 5 – Vírou proti Stalinovi

40. léta 20. století, Moskva, večer. Diktátor Stalin poslouchá rádio, kde právě hrají Mozartův Klavírní koncert č. 23, sólistkou je Maria Judina. Vůdce je hudbou i výkonem klavíristky zaujat a po skončení vysílání si přeje kopii koncertu. S tyranem se nepolemizuje, nikdo si nedovolí říci mu, že se jednalo o přímý přenos koncertu a nahrávka neexistuje. Uprostřed noci jsou tedy probuzeni a vytaženi z postelí klavíristka, členové orchestru a postupně tři dirigenti, protože těm prvním dvěma se tak hrůzou třesou ruce, že nejsou schopni dirigovat. Rychle se zorganizuje nahrávací frekvence, vylisuje matrice a ráno má Stalin na stole – aniž to vůbec tuší – jednu z nejdražších gramofonových desek, neboť existuje jen v jedné jediné kopii. Když za čas dostane Judina od Stalina za odměnu 20 000 rublů, věnuje všechny tyto peníze ruské pravoslavné církvi a jemu osobně napíše dopis: „Děkuji Vám, Josife Vissarionoviči, za Vaši podporu. Budu se za Vás modlit dnem i nocí a prosit, aby Vám Pán odpustil Vaše velké hříchy proti lidem a proti zemi. Pán je milosrdný a odpustí Vám.“

Stačilo, aby diktátor jenom lehce naznačil, a Judina mohla navždy zmizet v gulagu – žádný pokyn však nepřišel. Když Stalin zemřel, měl na gramofonu právě tuto nahrávku, poslední hudbu, kterou v životě poslouchal.

Maria Judina se narodila roku 1899 v židovské rodině, její otec byl uznávaným fyziologem a soudním znalcem. Vystudovala Petrohradskou konzervatoř, kde jedním z jejích spolužáků byl Dmitrij Šostakovič. Poté ještě navštěvovala filologicko-historické přednášky a nakonec vystudovala teologii, což souviselo s její konverzí od judaismu k pravoslavnému křesťanství v roce 1919.

Pro své kvality byla okamžitě po absolutoriu konzervatoře angažována jako učitelka na této škole, ale v roce 1930 byla nemilosrdně vyhozena pro své náboženské přesvědčení. Na dva roky se z ní stal nezaměstnaný bezdomovec, než sehnala krátkodobé místo na Tbiliské státní konzervatoři. Na doporučení jednoho z přátel pak získala zaměstnání na Moskevské konzervatoři, kde učila v letech 1936–1950. A opět se opakovala stejná situace – pro svou víru musela tuto instituci opustit, stejně jako v roce 1960 Institut Gněsiných. Koncertování jí sice bylo do jisté míry povoleno, ale nahrávání koncertů bylo zakázáno. Poté, co místo přídavku přečetla báseň Borise Pasternaka, nesměla pět let veřejně vystupovat.

Tato mimořádná umělkyně byla oceňována pro svou velkou virtuozitu a vnitřní sílu a stabilitu. Svjatoslav Richter ji velmi obdivoval pro její schopnost uchopit skladbu při veškerém respektu k autorovi tak nově a osobitě, že „to už ani nebyl Schubert nebo Chopin, ale Judina“. Její interpretace byla jako modlitba. Přes všemožné restrikce ze strany sovětské moci byla Judina v kontaktu s takovými osobnostmi jako Klemperer, Hindemith, Boulez, Stockahusen. Kromě barokní, klasické a romantické literatury na koncertech uváděla, pokud to bylo možné, skladby Stravinského, Křenka, Bartóka, Honeggera a také Martinů.

Žila prý velmi skromně až asketicky, neangažovala se přímo politicky, ale vystupovala velmi neohroženě proti bezbožnosti režimu a jeho mocných. Zemřela v roce 1970 v 71 letech.