Smetanově Libuši je už 150 let

Autorem libreta je Josef Wenzig, který je ovšem napsal německy a do češtiny ho přebásnil Ervín Špindler. Smetana totiž odmítl komponovat na německý text, na druhou stranu se ale se Špindlerem dohodl, že Špindlerovo jméno se v souvislosti s operou neobjeví a jako autor libreta bude uváděn pouze Wenzig. Námětem díla se stala legenda o kněžně Libuši, která je připomínána už v Kosmově kronice, ale objevuje se především v Rukopisu zelenohorském. Text Rukopisu Zelenohorského je ovšem poměrně stručný, napsaný na dvou pergamenových dvoulistech s osmi stránkami. Zlomek neobsahuje žádnou věštbu, ale popisuje soud Libuše nad bratry Chrudošem a Šťáhlavem.

Opera byla původně zamýšlena jako korunovační, protože ale ke korunovaci rakouského císaře Františka Josefa I. za českého krále na konci 19. století nedošlo, byla poprvé uvedena při slavnostním otevření Národního divadla a poté po ničivém požáru i při jeho znovuotevření 18. listopadu 1883. Smetana a Wenzig koncipovali operu nikoli jako dramatické dílo, ale jako historické tableau, částečně po vzoru Wagnerova operního cyklu Prsten Nibelungův. Tři jednání totiž nevytvářejí děj směřující k rozuzlení. První jednání popisuje Libušin soud, druhé a třetí Libušin sňatek a proroctví. A právě proroctví je část, kterou Wenzig pojal nejoriginálněji. Zdůraznil kapitoly historie, které on sám považoval za nejcennější – včetně nehistorické a smyšlené postavy Jaroslava ze Šternberka, moravského obránce českých zemí před náporem Mongolů, a zdůraznění významu husitů a Jiřího z Poděbrad.

Při premiéře Libuše v Národním divadle v Praze 11. června 1881 se v hlavních rolích objevili Marie Sittová a Josef Lev. Premiéru dirigoval Adolf Čech, režíroval František Kolár. Premiéra měla slavnostní ráz i kvůli návštěvě korunního prince Rudolfa, který o přestávce mezi prvním a druhým jednáním vyslovil Smetanovi svůj obdiv a uznání, nicméně v průběhu druhého jednání divadlo opustil. Do 23. června téhož roku se Libuše dočkala ještě čtyř dalších uvedení ve stejném obsazení. Znovu se na scénu Národního divadla vrátila opera při znovuotevření po požáru 18. listopadu 1883 ve stejném obsazení a poté se udržela na repertoáru Národního divadla prakticky nepřetržitě až do druhé světové války.

Druhou pražskou Libuší se v roce 1894 stala Anna Veselá, dále v této roli excelovaly Růžena Maturová (první představitelka Dvořákovy Rusalky), Ema Destinnová, Gabriela Horvátová. V posledním předválečném nastudování se objevily Ada Nordenová a Marie Podvalová.

Znovu byla uvedena opera krátce po osvobození 29. května 1945 v inscenaci Ferdinanda Pujmana s Marií Podvalovou, ale 27. října 1948 byla stažena z repertoáru a pět let se nehrála. Vrátila se k 70. výročí znovuotevření Národního divadla v roce 1953 v režii Ladislava Boháče a po 15 letech byla nahrazena inscenací Karla Palouše. V tomto období byly nejslavnějšími Libušemi kromě Podvalové Naděžda Kniplová a Milada Šubrtová.

V Letech 1977–1983 se Libuše v Národním divadle nehrála a v roce 1983 byla znovu nastudována Karlem Jernekem ke stému výročí znovuotevření divadla. V hlavní roli vystoupila při premiéře Gabriela Beňačková a v průběhu dalších sedmi let se v titulní roli objevily i Naděžda Kniplová či Eva Děpoltová. V roce 1995 uvedlo Národní divadlo operu v režii Petra Novotného a hudebním nastudování Olivera Dohnányiho s Evou Urbanovou v hlavní roli premiérového obsazení.

Poslední nastudování v pražském Národním divadle, které se představilo divákům 28. října 2022, se uskutečnilo v režii Jana Buriana, v hudebním nastudování Roberta Jindry a s Danou Burešovou v hlavní roli.

Mimopražské Libuše

Libuše je inscenačně nejnáročnější Smetanovou operou, a i její vstup na mimopražská česká jeviště byl proto pomalejší. Brněnské Národní divadlo ji poprvé uvedlo 16. prosince 1899, v Městském divadle v Plzni ji uvedl soubor Vendelína Budila poprvé 27. září 1902 při příležitosti otevření nové budovy divadla, v Olomouci premiéra proběhla v roce 1921, v Moravské Opavě v roce 1923.

V roce 1954 měla být Libuše poprvé uvedena i na festivalu Smetanova Litomyšl, zájem o ni projevilo na šest tisíc diváků, ale pro nepřízeň počasí se na otevřené scéně představení neuskutečnilo. Druhý pokus – zařazený do programu Krajské slavnosti písní a tanců pro masové a na operu nezvyklé publikum – skončil v roce 1959 nezdarem, a to přesto, že Libuši zpívala Marie Podvalová. Další provedení v následujících letech ovšem už bylo úspěšné a setkalo se s přízní publika.

V minulých letech se pak tato mimořádná opera přesunula i mimo kamenní divadla. Například v létě 2010 ji uvedlo Originální hudební divadlo Praha v Přírodním divadle Divoká Šárka, v létě 2012 zazněla (s doprovodem čtyřručního klavíru) na hradě Grabštejně. V květnu 2015 uvedlo Libuši v rámci Evropského hlavního města kultury 2015 ve svém Novém divadle Divadlo J.K. Tyla v Plzni.

Smetanova Libuše je tak specificky česká, že je prakticky nemyslitelné, aby byla uváděna v cizině, a tak ji diváci mimo naši republiku mohli poznat více méně jen prostřednictvím nahrávek nebo řídkých pohostinských vystoupení. První takové se odehrálo ve Vídni roku 1924. Libuši tam tehdy v rámci cyklu všech Smetanových oper hrálo české divadlo z Olomouce. Další výjimkou bylo nastudování roku 1933 v záhřebském divadle v tehdejší Jugoslávii. Unikátem bylo rovněž koncertní představení na divadelním festivalu v Edinburgu v roce 1998 s Evou Urbanovou a Ivanem Kusnjerem či v newyorské Carnegie Hall dirigované Eve Queler s Gabrielou Beňačkovou v titulní roli.

Smetanova opera Libuše jako touha českého národa po samostatnosti

Bylo tomu tak nejen v době jejího vzniku, ale i ve století dvacátém. Sice se může zdát podivné, že autorem libreta nebyl český umělec, ale pražský Němec Josef Wenzig, ovšem Wenzig byl v té době už i autorem libreta ke Smetanově opeře Dalibor, takže se poměrně dobře orientoval v českých reáliích a celkem slušně ovládal i český jazyk. Přesto psal svá libreta ve svém rodném jazyce a do češtiny je pro Smetanu překládal Ervín Špindler.

Téma „Libuše“ ovšem nebylo v době vzniku Smetanovy opery ničím novým. Sám Smetana zkomponoval Slavnostní předehru C dur ke slavnostnímu položení základního kamene Národního divadla, kterou uvozovala scénu Jiřího Kolára Věštba Libušina, a také složil drobnější skladbu k živému obrazu Libušin soud. Kromě toho na toto téma napsal činohru o pěti jednáních s názvem Libuše pod pseudonymem Z. K. z K. Zdeněk hrabě Kolowrat Krakovský (1836–1892), která byla uvedena v Prozatímním divadle v září roku 1870.

Obsáhlou činohru Libuše (v německé originálu Libussa) ovšem napsal také v Čechách poměrně neznámý rakouský dramatik Franz Grillparzer (1791–1872). Dokončil ji asi v roce 1846 a drama o pěti jednáních bylo poprvé uvedeno v roce 1874 v Burgtheatru ve Vídni.

Další zajímavosti o Libuši

• Wenzig původně navrhoval, aby byla opera ukončena zpěvem písně Kde domov můj, ale Smetana to zavrhnul.
• Závěr opery tvoří Libušino proroctví, které je nejznámější scénou z celé opery a je pro představitelku Libuše neobyčejně náročným pěveckým úkolem. Je složeno z šesti obrazů, z nichž se pět vztahuje ke konkrétním úsekům, respektive osobnostem českých dějin. Šestý obraz je slavnostním vyvrcholením, předpovědí skutečné budoucnosti; oněch pět obrazů se již v historii Čech od Libušiny věštby do poloviny 19.století odehrálo.
• Libuše nevěští až na jednu výjimku žádná konkrétní jména, ale pouze „naznačuje“. Ve vlastním libretu je však dopsáno, avšak nezazpíváno, o které slavné postavy českých dějin se jedná; jde o Břetislava a Jitku, Jaroslava ze Šternberka (ten je jediný přímo pojmenován:„…….Aj,tu Jaroslav jak orel letí...“), Otakara II., Elišku A Karla IV., Jana Žižku, Prokopa Velikého a husity a Jiřího z Poděbrad.
• Na konci pátého a v šestém obraze zazní „skutečná“ a poměrně stručná věštba Libušina:
  „Co dál? To mlha oku zahaluje a mnoho skrývá zkalenému zraku, tajemství hrozná – prokletí! Však nechť se stane cokoli, cítím v nejhlubších svých ňader hloubi: Můj drahý národ český neskoná, on pekla hrůzy slavně překoná! Český národ neskoná, on pekla hrůzy slavně překoná! Sláva! Sláva!“
• Sám Smetana si přál, aby se Libuše nestala obyčejnou repertoárovou operou, ale aby byla uváděna výhradně při slavnostních příležitostech: "Žádám, aby Libuše nebyla v řadu repertoárních oper vložena, nýbrž ponechána co slavnostní dílo na zvláštní památné dni."
• Libuše se stala skutečně národní slavnostní hrou. Fanfáry z Libuše vítají i prezidenta našeho státu.

Foto: Profimedia