Variace na téma X: Fuga

Fuga je uměním barokního kontrapunktu (vedení hlasů) v krystalické formě. Má pevnou strukturu: téma, které postupně nastoupí v minimálně druhém, ale třeba i pátém hlasu, pak provedení, kde se s tématem a protivětami kreativně pracuje, moduluje se do různých tónin, a pak závěrečnou část, kde skladatelé často "nahustili" témata tak, že se navzájem překrývají. Aby toto vše ještě navíc mělo nějakou melodii a pěkně to znělo, to už je opravdu "vyšší dívčí".

Příkladů, které při hlubším studiu můžeme víc a víc obdivovat a vychutnávat si je, nám hudební historie poskytuje mnoho. Johann Sebastian Bach stvořil dva cykly Dobře temperovaného klavíru - sbírka dvojic preludium + fuga ve všech tóninách. Jeho mozek musel být bez nadsázky kybernetický, když zvládl ukočírovat předivo hlasů, dát mu tvar, dokonalou formu a krásu.

Podpis na konec

Na konci života píše Bach sbírku Umění fugy. Její možnosti mu zjevně připadaly nevyčerpatelné. A tak jsou zde témata uváděna například zrcadlově, máme zde fugu dvojitou, trojitou, různé permutace, charaktery témat... A na samém konci se skví "podpis" - začátek fugy, jejíž třetí téma tvoří noty B-A-C-H.

Že najdeme fugu jako skladatelský princip v hudbě napříč epochami, tedy nejen v baroku, by nás nemělo překvapit: umění kontrapunktu bylo jednou ze základních dovedností adeptů kompozice. A tak se s fugami trápil i takový Antonín Dvořák, anebo, proč si to nepřiznat, také autorka během studia na konzervatoři...

V době Mozartově a Haydnově už měla fuga svá nejlepší léta za sebou, ale příležitostně přišla velmi vhod i těmto klasicistním velikánům. Ve smyčcových kvartetech (Haydn) slouží fuga nejčastěji jako finále. Je tomu tak i zde, v kvartetu A dur op. 20 č. 6. V obsazení smyčců slyšíme velmi zřetelně jednotlivé hlasy.

Poté, co Haydn navštívil Anglii a seznámil se s oratorii G. F. Händela, využil podobného stylu ve svých oratoriích Stvoření nebo Čtvero ročních dob, ale také v symfoniích.

Závěrečný sbor oratoria Die Schöpfung (Stvoření) začíná pomalým úvodem, poté následuje svižná, radostná dvojitá fuga. Od Bacha by za ni dostal výbornou!

Mladý Wolfgang Amadeus Mozart studoval kontrapunkt u věhlasného otce Martiniho v Bologni. Fugami se zabýval ale už jako malý a dokonce je uměl i zaimprovizovat.

Dokonáno jest!

Přeskočíme-li do jeho pozdního období, fugové úseky obsahuje samozřejmě Requiem, což je žánr záměrně se ohlížející ke starší epoše. Doslova zdrcující je razantní dvojitá fuga Kyrie eleison:

Jedinečná je také čtvrtá věta symfonie Jupiter: Mozart v ní shromáždil témata vět předchozích a znějí všechna dohromady. Přesto v dokonalé harmonii.

Jak to skladatel dělal? Myslel na toto finální sjednocení (které později objevili Liszt nebo Dvořák) už v zárodku komponování první věty? Nebo v průběhu práce zjistil, že mu témata pasují dohromady jen tak sama od sebe? Samé otázky...

Každopádně spojil barokní mistrovství v dokonale klasicistní harmonii. A stvořil monument.

Orchestr v závěrečné fuze ze symfonie Jupiter zní velkolepě. To Mozartova fuga pro dva klavíry c moll má občas místa velkého napětí, až disonancí.

Cvičení Bachova "Dobře tempperovaného klavíru", psaní fug - to bylo součástí tréninku Ludwiga van Beethovena. Hodily se mu. Když přijel do Vídně, oslňoval publikum jejich provedením. Čím byl starší, tím častěji k prastarému modelu sahal.

Jeho klavírní sonáta "Hammerklavier" obsahuje fugu, která je tak náročná, že zůstala takřka nehrána až do pozdního 19. století.

Beethoven svá tři témata prohání napříč klaviaturou, ohledává, obrací, trhá a skládá. Na konci musíme mít spolu s pianistou pocit "dokonáno jest".

Fugu najdeme u Beethovena v Misse solemnis. Tam je poklona starému na místě. Ale co Velká fuga op. 133, jeho poslední dílo pro smyčcový kvartet? Ta zní jako hudba z budoucnosti.

Hluchý Beethoven spojuje přísnou formu s naprostou tvůrčí svobodou.

Liszt se nedal zahanbit

Z nějakého důvodu vzbuzuje nástup fugy pocit jakési finality. Věděl to Beethoven, kalkuloval s tím Liszt, když zařadil fugu po emocionální smršti na závěr své Sonáty h moll. I tato jeho fuga je virtuózní záležitostí. Zde ve skvostném podání Marthy Argerich.

Jako se vrací módní trendy, fuga se ukázala jako životaschopná i v 19. století. Možná byste si, zaujati nádhernými tématy a orchestrálními barvami Smetanovy Mé vlasti, ani nevšimli, že zde geniální romantik vystřihl fugu (přesněji řečeno pouze její expozici). Začíná sólovými prvními houslemi, pokračujeme nižšími smyčci, až se z přediva "vylupne" ona překrásná melodie symfonické básně.

Celkem třikrát použije Smetana tuto fugu (naposledy jen pár taktů) a pokaždé nástup dalšího hlasu o půl taktu uspíší, takže napětí houstne.

Mohli bychom pokračovat do nekonečna. Fuga je zkrátka nesmrtelný princip. Jeden hlas něco říká, druhý to opakuje, vzájemně si dávají prostor, přidávají komentáře, to vše v harmonii. Kéž by to šlo vztáhnout i na veškerou lidskou komunikaci!