Variace na téma XIV: Zvířata

Řada skladatelů klasické hudby mělo domácí mazlíčky a jejich hlasové projevy i chování jim kromě potěšení přinášely také inspiraci.

Nejde se nesmát

Mnoho pěveckých recitálů a operních galavečerů končí tzv. Kočičím duetem. Skladba, jejíž text tvoří jediné citoslovce - "mňau"-, je určena dvěma sopránům a klavíru; zpívá se ale také v mužsko-ženských dvojicích a dokonce i jako duet kocourů. Původ tohoto díla je nejasný, ale obsahuje značný podíl hudby Gioacchina Rossiniho, konkrétně z jeho opery Otello. Použité je také starší dílo ve stejném duchu - Kočičí kavatina dánského operního skladatele C. E. F. Weyseho. Dohromady je zkompiloval pravděpodobně britský skladatel Robert Lucas Pearsall. Skladba je vděčným přídavkovým kusem pro zpěváky, posluchače a milovníky koček.

Na záznamu přídavku z koncertu Proms v Royal Albert Hall si kočičí duet užívají dvě ostřílené "šelmy", Felicity Lott a Ann Murray. Na zkouškách se prý pokaždé tak rozesmály, že nemohly skladbu dokončit. Ale před diváky zahrály dokonalou šou.

Za další "zvířecí" skladbou se vypravíme do Paříže 30. let 19. století. Minutový valčík Fryderyka Chopina svádí pianisty k tomu, aby se pokusili vtěsnat hudbu do šedesáti vteřin. Ale správně by se měl jmenovat Pejskův valčík. Chopinova přítelkyně George Sand totiž měla psa jménem Markýz a způsob, jak se honil za svým ocasem, znázornil Chopin těmi rychlými osminkami. Když si hudbu pozorně poslechneme, ideálně s notami v ruce s vědomím tohoto scénáře, dokonale to zapadá.

Pianista Marc-André Hamelin pozvedl hudební humor Chopinova valčíku na ještě další level, když repetici hraje v sekundách (!) a vůbec si s ním neuctivě pohrává...

Lev, rybičky, fosílie a hudební kritici s dlouhýma ušima

Celá plejáda živočichů se vešla Camillu Saint-Saënsovi do jeho cyklu Karneval zvířat. Jeho suita byla hříčkou určenou privátnímu posluchači, široká veřejnost ji slyšet neměla, to aby neutrpěla reputace skladatele coby váž(e)ného mistra. Ze čtvrnácti částí se samostatně hrává krásně sentimentální Labuť. Skladatel uložil do partitury řádnou porci humoru. Třeba Želvy: klavír hraje pomalé trioly a smyčce hrají zpomalenou verzi Kankánu od Offenbacha.

Podobně naložil se Slonem: v rytmu těžkopádného valčíku bručí kontrabasy téma z Mendelssohnova Snu noci svatojanské. Dokonalý slon v porcelánu.

Akvárium je dokonale atmosférickou skladbou, něco mezi Chopinovou etudou a Harrym Potterem. Klokani hopsají a slepičky kdákají. Ale co ty "Osoby s dlouhýma ušima"? To jsou, vážení, hudební kritici, nebo osli. Nebo... obojí.

Na klaviatuře lze dosáhnout lecčehos. Například napodobit, jak se kočka honí za myší. Aaron Copland (1990-1990) je autorem této klavírní "honičky" The Cat and the Mouse, která by mohla klidně doprovázet některou z epizod Toma a Jerryho.

Asi nejznámějším zvířetem české hudby, konkrétně opery, je Liška Bystrouška. Mohlo by se zdát, že jde o pohádku. Ale tato Janáčkova opera se stejně jako všechny ostatní dotýká samé podstaty života, lásky, touhy, svobody a smrti.

Může za to hospodyně

Jak vůbec skladatel přišel na tento námět? Příběhy o mazané lišce Bystroušce původně vycházely v roce 1920 na pokračování v Lidových novinách. Jejich autor, spisovatel a redaktor Rudolf Těsnohlídek, je psal podle veselých kresbiček malíře Stanislava Lolka. U čtenářů slavily značné úspěchy, s oblibou je četla i hospodyně u Janáčků Marie Stejskalová, která později vzpomínala: "... Jednou zas tak čtu - byl tam zrovna obrázek, jak se Bystrouška vede se Zlatohřbítkem a nese si kytičku. Přišlo mi to hrozně k smíchu, jak se tam tak nafukovali. Myslila jsem, že nikdo neslyší, jak se nahlas směju; milostpaní nebyla doma a pán byl v pracovně. Ale najednou se objevil ve dveřích kuchyně:

- Prosím vas, osobo, čemu se tak smějete?

- Ale tady Bystroušce, milostpane.

- Jaké Bystroušce?

- Copak oni to nečtou? Vždyť to psal pan redaktor Těsnohlídek z Lidovek.

Podala jsem mu noviny, on se díval na obrázek, četl si, začal se usmívat a já mu povídám:

- Milostpane, oni přece tak dobře znají, co si zvířata povídají, pořád ty hlasy ptáků zapisujou - z toho by byla, panečku, opera!

On na to nic. Jen se začal shánět po každém pokračování Bystroušky."

Když je řeč o zvířatech, odpustíte snad tento oslí můstek: liška je šelma psovitá stejně jako vlk. A také vlci se nám mihnou v klasické hudbě. Toto je scéna Karkulky a vlka z baletu Petra Iljiče Čajkovského Šípková Růženka. Ten je sérií rozmanitých pohádkových příběhů. Bezstarostná melodie je pokynem pro vstup Červené Karkulky na jeviště. Jak se vlk stává neodbytnější a blíží se k ní, mění se i hudba, naléhavé basy houstnou, až vlk děvčátko nakonec odnese.

Zvíře, tentokrát z říše vodních ptáků, si našlo cestu do dalšího Čajkovského baletu. Jezero, bílá a černá labuť, zlý čaroděj, velká láska... Labutí jezero je dílo, které má všechny ingredience k uchvácení publika - a činí tak už sto padesát let.

Zůstaneme ještě na okamžik u vodní hladiny. Pod ní se totiž třpytí a míhá pstruh. Franz Schubert opět geniálně napodobil rychlý proud potůčku a nad ním vyklenul prostinou melodii. Slova básníka Christiana Friedricha Daniela Schubart však nejsou tak bezstarostná. Ona titulní rybka je totiž nakonec nečestným způsobem lapena.

Dietrich Fischer Dieskau, legenda německé písně, zde s neméně legendárním doprovazečem Geraldem Moorem.

Schubertovi se jeho vlastní píseň zalíbila natolik, že zkomponoval variace a zařadil je jako předposlední větu svého kvintetu.

Naše rubrika je - jak jste asi už poznali - ne úplně vážná. A proto je zde prostor uvést i takový fakt, že pračky jistého korejského výrobce po dokončení pracího cyklu zahrají právě melodii Schubertova Pstruha...

Pozor na lichotníky

Zpět ke zvířatům. Benjamin Godard možná není známé jméno, byl houslistou a skladatelem ve Francii 19. století. Jeho Vrána a liška stojí za poslech. Na motivy Ezopovy bajky Jeana de la Fontaina liška lichotí vráně sedící na větvi, která má v zobáku kus sýra. Po celou dobu chválí její opeření - dokonce ji přirovnává k Fénixovi - a lstivě se dopracuje k tomu, že krákající vránu pobídne, aby předvedla svůj "krásný" hlas. Vrána na to skočí, otevře zobák a sýr spadne také. Vrána, říká liška, má mozek měkký jako sýr.

Na závěr našeho zvířecího defilé (které, stejně jako další Variace na téma zůstalo zdaleka nevyčerpáno) jsme si nechali něco roztomilého. Tanec kuřátek ve skořápkách z Mussorgského Kartinek, neboli Obrázků z výstavy. Více o nich se rozepíšeme ve Variacích na téma Hudba a obrazy. Tady je alespoň ochutnávka.

Foto Profimedia