Variace na téma XX: Pocty a poklony

Nekrademe, jen si půjčujeme! Skladatelé a jejich inspirace díly kolegů. Pocty mohou mít podobu variací, parafráze, "hommage" nebo jen citátu.

Když Johann Sebastian Bach uchopil Stabat mater Giovanniho Battisty Pergolesiho a nahradil latinský text německým, nešlo o hudební loupež, ale regulérní a v baroku běžný způsob nakládání s autorskými právy. Vlastně je to důkaz toho, že si Bach této hudby velmi cenil. A kdyby se Bachův mladší současník oné verze dožil (zemřel bohužel v pouhých 26 letech), musel by být poctěn.

Bachova verze na slova žalmu Martina Luthera Tilge, Höchster, meine Sünden zní takto:

K podobné technice se Bach uchýlil předtím už mnohokrát. Za svého působení ve Výmaru přepisoval koncerty zejména italských tvůrců (Vivaldi, Marcello) nebo svého současníka Telemanna. Zde šlo o převedení (transkripci) do podoby cembalového nebo varhanního koncertu. Mohlo to vypadat třeba takto. Zde je originál - hobojový koncert od Alessandra Marcella:

A tady Bachova transkripce pro sólové cembalo:

Která verze se vám líbí víc?

Mohu si na vás zaimprovizovat?

Skladatelem, který techniku transkripce používal velmi rád, byl Franz Liszt. Jeho způsob nakládání se skladbami jeho kolegů se pohyboval od pietního přepisu do klavírní sazby až po volné parafráze, při nichž vynikla jeho oslňující schopnost improvizace.

Úpravami a jejich provedením se například zasloužil o to, že v Paříži, kterou si zvolil za svůj dočasný domov, publikum poznalo Beethovenovy symfonie nebo Schubertovy písně. Vznikly tím vlastně takové "písně beze slov". Toto je například jeho kongeniální ztvárnění Schubertova Krále duchů.

Parafráze komponoval Franz Liszt zejména na operní témata. Publikum jeho koncertů se tak mohlo opřít o známé melodie a vychutnat si variační umění klavíristy a jeho dechberoucí techniku. V parafrázi na Rigoletta (Verdi) dokázal na klaviatuře zpřítomnit postavy i velké emoce. Jednu z nejobtížnějších klavírních skladeb vůbec, takovou zásobárnu technických obtíží, si vychutnejte (i s notovým zápisem) v podání skvělého Györge Cziffry.

Někdy se skladatelé nemuseli přejímat konkrétní témata, ale spíše se pokusili evokovat ducha dané epochy či hudební jazyk konkrétního velikána minulosti.

Taková je i Čajkovského půvabná suita Mozartiana:

Skladatel Ottorino Respighi, který se vzhledem ke svému obrovskému přehledu v hudební historii vyznal v hudbě svých předchůdců, se často nechal inspirovat styly minulosti. Ve své suitě Rossiniana použil témata skladeb velkého operního tvůrce.

Samostatnou kapitolu v našem pojednání o "poctách" tvoří variace. Příkladů, kdy si skladatel zvolil nikoli téma vlastní, ani lidovou píseň, nýbrž melodii svého kolegy, je nespočet. Takovým populárním tématem, které zaměstnalo celé generace skladatelů, bylo Paganiniho Capriccio č. 24. Tomu se ale budeme věnovat samostatně.

Johannes Brahms si vybral téma Josepha Haydna a rozehrál úchvatné variační mistrovství. Co na tom, že téma pravděpodobně od Haydna vůbec nepochází:

Ludwig van Beethoven byl jedním z autorů, které hudební nakladatel Anton Diabelli oslovil, aby zkomponovali JEDNU variaci na jeho valčík. Skladatel si dal na čas a nakonec přišel rovnou se třiatřiceti variacemi. Spíše jednodušší skladbičku pozdvihl na neuvěřitelnou úroveň.

Skutečnou poctu umění renesančního skladatele stvořil Ralph Vaughan Williams.

Fantazie na téma Thomase Tallise je dialogem přes čtyři století.

Pocty a náhrobky

Hommage neboli pocta je francouzský výraz, s nímž se v hudbě setkáme velmi často. Například tato Hommage a Chopin od Heitora Villa-Lobose. Napsal ji pro oslavy stého výročí Chopinovy smrti a jeho hudba, ačkoli upomíná na chopinovské figurace a harmonie, je mnohem více než jejich nápodobou.

Dnešní výlet do hudební historie uzavřeme dvěma "náhrobky". Známější z nich je cyklus Maurice Ravela "Náhrobek Couperinův". Zde je jeho původní klavírní verze - později ji autor orchestroval.