Velké divadlo v Moskvě i cirkusové šapitó. Životní peripetie prvního baletního mistra pražského Národního divadla Václava Reisingera

Před 130 lety, 12. ledna 1893, zemřel český tanečník, baletní mistr, choreograf a libretista Václav Reisinger, někdy též psán jako Věnceslav, Wenzel, či Václav Julius. Narodil se 14. února 1828 a v rodině nebyl zdaleka sám, koho okouzlil svět baletu. Z jeho čtyř sourozenců i sestry Dorotka a Marie byly tanečnicemi; působily v pražském Stavovském divadle, a jeho bratrancem byl tanečník a baletní mistr Jan Nepomuk Reisinger.

(Foto: Wikipedia, Archív Národního divadla)

Václav Reisinger byl žákem italského baletního mistra Paola Rainoldiho, který ve 40. letech 20. století pobýval v Praze. Taneční kariéru započal ve Stavovském divadle, kde v sezoně 1841/42 vystupoval v tehdy oblíbených představeních dětských souborů. Účinkoval tu jako „malý groteskní sólista“, když v akrobatickém čísle Nepraví Angličané parodoval gymnastické výkony zahraničních umělců. Až do roku 1850 byl převážně sboristou, první sólistickou příležitost získal na přelomu let 1850–1851, kdy tančil v choreografiích baletního mistra Kilányiho sólové romantické role v baletech Giselle, Kateřina neboli Dcera banditova, či Esmeralda.

V letech 1852–1860 působil Reisinger postupně na několika německých scénách. Byl sólistou a baletním mistrem dvorního divadla v Drážďanech, v Hamburku, kde roce 1856 uvedl balet Mephistophelles, či v Brémách.

První pražská etapa a úspěch Čajkovského Labutího jezera v Moskvě

Po návratu do Prahy se v roce 1860 stal na čtyři roky baletním mistrem Stavovského divadla a později (1862–1864) současně s tím i nově otevřeného Prozatímního divadla. Jeho prvním pražským představením byla v roce 1860 Marná opatrnost francouzského choreografa Jeana Daubervala v Novoměstském divadle. Jinak těžiště jeho práce v Praze spočívala především v tvorbě tanečních vložek do operních i činoherních představení. Podílel se například na inscenacích Markytánka, Saltarello, Nestejní snoubenci, Starý a nový svět, Venkovský hejsek, Únos vzduchem, Polka před soudem, Masopustní sen, či Honba na medvěda.

Od března 1864 působil Václav Reisinger v berlínském Woltersdorffsches Theater, poté měl angažmá v městském divadle v Lipsku a krátce i v Moskvě, kde se jako hostující choreograf podílel na přípravě baletu Popelka aneb kouzelný střevíček.

V roce 1873 se Reisinger stal baletním mistrem Velkého divadla v Moskvě. Byl prvním choreografem Čajkovského baletu Labutí jezero. Jeho světová premiéra se uskutečnila 20. února 1877 a Reisingerova inscenace se udržela na repertoáru Velkého divadla po dobu sedmi let. Dočkala se 30 repríz, což v té době představovalo skutečný úspěch. Během své ruské etapy vytvořil Reisinger choreografie k řadě dalších baletů – Kaščej, Stella, Ariadna, Babiččina svatba.

Druhá pražská etapa, Kovařovicův Hašiš a neslavný odchod z Národního

Krátce pak Václav Reisinger působil ve Victoria-Theater v Berlíně a z Německa se vrátil do Prahy v roce 1882 na žádost Družstva Národního divadla v Praze, aby se stal baletním mistrem Královského zemského českého prozatímního divadla a také prvním baletním mistrem Královského českého zemského divadla v Praze, tedy Národního divadla. Jako sólistka se tu zároveň uplatnila jeho o 20 let mladší manželka, tanečnice Emilie Kepplerová.

Jednou z prvních inscenací byl balet Lesní panna a cikán, v němž si Reisinger sám zatančil hlavní sólovou mužskou roli a titulní ženskou roli vytvořil pro slavnou balerínu Virginii Zucchi. V baletu uvedeném tehdy ještě na scéně Nového českého divadla si další sólové role zatančila Marie Zieglerová, Františka ze Schöpfů i Reisingerova manželka Emilie Kepplerová a Divadelní listy se tehdy uznale vyjádřily nejen o výkonech tanečníků, ale také o samotné Reisingerově choreografii.

Pro novou budovu Národního divadla nastudoval Reisinger tance do přibližně 20 oper, operet a činoher. Jeho prvním větším počinem po otevření Národního divadla byl v roce 1882 balet Hašiš na hudbu Karla Kovařovice. Libreto bylo upravenou verzí Gautierova baletu La Péri. Ovšem skutečnost, že si Reisinger jako téma svého prvního baletu v Národním divadle vybral orientální motiv, pobouřila řadu vlastenecky smýšlejících Čechů.

Postavení Václava Reisingera v Národním divadle nebylo jednoduché. Podle dochovaných dopisů si Reisinger tehdejšímu řediteli Národního divadla opakovaně stěžoval na přezíravé jednání členů opery vůči němu jakožto baletnímu mistrovi i celkově problematické postavení baletu v Národním divadle vůbec. Vadila mu nesystematická organizace operních zkoušek, během nichž dle jeho názoru mnohé režijní záměry vznikaly chaoticky a nahodile, navíc se často měnily, což znamenalo, on své taneční vložky musel neustále předělávat, a to se logicky podepisovalo na výsledné kvalitě. Dlouhodobé neshody vyvrcholily po nepovedené premiéře činohry Umrlčí hlava, jejíž autoři (režisér František Kolár a J. J. Kolár) svalovali vinu za neúspěch na baletní stránku představení a Resinger se rozhodl po vyhroceném střetu divadlo opustit.

I s manželkou pak Resinger odcestoval do Ruska, kde v letech působil jako ředitel a choreograf cirkusu Solomonskij v Moskvě a v závěru kariéry byl ředitelem cirkusu Renzova v Berlíně, pro který vytvořil též řadu tanečních čísel, pantomim a efektních podívaných. Václav Reisinger zemřel ve Vídni 12. 1. 1893.

Foto: Profimedia