Vivaldi, Smetana i Vangelis. Hudební gejzíry Křižíkovy fontány

Poprvé se rozsvítila 24. května roku 1891 u příležitosti Jubilejní zemské výstavy. Po sto letech pak byla rekonstruována pro Všeobecnou československou výstavu v roce 1991, takže v současné době umožňuje čarovnou hru světel 1300 různobarevných zdrojů. V propojení s hudbou, promítáním obrazu na vodní clonu, laserovými efekty i scénickými projekty tak zanechává v divákovi silný zážitek.

První práce na fontáně začaly v říjnu roku 1890. Pode dny bazénů byly vytvořeny prostory pro obsluhu a 150 metrů dlouhý průchod k nedaleké strojovně, kde bylo kromě jiného umístěno i čerpadlo. Výstavba nadzemní části byla zahájena v únoru následujícího roku a trvala tři měsíce. Po slavnostním zahájení provozu 24. května 1891 se od 28. května konalo představení každý večer.

A jak vlastně fontána po technické stránce fungovala? Dna dolního a horního bazénku tvořila silná skla, pod nimiž byly umístěny regulovatelné obloukovky s parabolickými reflektory z hliníkového plechu. Ty osvětlovaly proudy vody stříkající z trysek. V dolním bazénu bylo šest střiků osvětlováno šesti lampami, v bazénu bylo 16 lamp a 14 trysek rozmístěných ve dvou soustředných kruzích kolem jedné střední trysky. Vlastní osvětlení měly i tři vodopády tvořené vodou stékající z horního bazénu do dolního.
Voda stříkala až do výše několika desítek metrů a v záři světelných zdrojů byla vidět až ze Starého Města. K zabarvení vody byla využívána různobarevná skla umístěná nad obloukovkami, která obsluha v pravidelných intervalech vyměňovala. Veškeré osvětlovací zařízení pocházelo z dílen Křižíkova pražského závodu.

O Františku Křižíkovi se často mluvilo jako o „českém Edisonovi“. Tento celosvětově proslulý vynálezce se nesmazatelně vryl do dějin elektrotechniky. Kromě Křižíkovy fontány se snad každému při vyslovení jeho jména vybaví elektřina, oblouková lampa, někomu možná i elektrárny, tramvaje, železnice. Jeho životopis je plný velkolepých úspěchů, ale zahrnuje i těžká období a životní prohry.

Křižík se sice ve své době přirovnávání k Edisonovi bránil, ale toto srovnání rozhodně není náhodné. Oba se narodili v roce 1847, vyšli z chudých poměrů, věnovali se stejnému oboru, začínali na železnici a oba navíc shodně věřili v budoucnost stejnosměrného proudu, který ovšem dějiny nakonec odsunuly do pozadí, protože se plně prosadil proud střídavý.

(František Křižík na fotografii Jindřicha Eckerta)

František Křižík se narodil 8. července 1847 v Plánici u Klatov v chudé rodině ševce a posluhovačky. Svá studia začal na pražském německém reálném gymnáziu na Malé Straně. Poté, co v prvním ročníku propadl z němčiny, přestoupil (ke své radosti) na české reálné gymnázium v Panské ulici. Sám sebe nepovažoval za dobrého studenta, dokonce ani neodmaturoval a na techniku jej v roce 1866 přijali jako mimořádného posluchače.

Františka Křižíka zásadně ovlivnila jeho práce na železnici. Nejprve začal pracovat v Kaufmannově továrně na telegrafy a návěstidla jako opravář telegrafních přístrojů. V té době se jeho prvním vynálezem stalo dálkově ovládané elektrické návěstidlo. V roce 1878 pak sestavil blokovací zařízení, které bránilo srážkám vlaků.

V témže roce viděl na pařížské Světové výstavě elektrické světlo ruského vynálezce Jabločkova a o dva roky později vynalezl svou vlastní diferenciální obloukovou lampu. Veřejnosti ji představil v roce 1881 na výstavě v Paříži. A jednalo se o skutečný triumf. Jeho obloukovka, která konkurovala Edisonově žárovce, svítila silněji a získala zlatou medaili! O jeho patent na diferenciální obloukovku se samočinnou regulací vzdálenosti uhlíků projevila zájem řada evropských firem. Křižík si ponechal práva pro České země a svůj patent pro cizinu prodal.

V roce 1884 založil v Karlíně František Křižík svou továrnu, jejímuž vzniku pomohly především peníze získané za prodej patentních práv. V roce 1887obdržel první zakázky na městské pouliční osvětlení. V březnu rozzářily jeho obloukovky Jindřichův Hradec a krátce nato také Písek. V roce 1888 postavil první městskou elektrárnu v Českých zemích pro Žižkov, a zanedlouho začal vyrábět vedle obloukovek i lustry, dynama a elektroinstalační materiál.

Řadu let pak připravoval svůj další projekt – pouliční elektrickou dráhu v Praze. Problém byl ovšem v tom, exkluzivní smlouvu na pražskou dopravu měly koňské dráhy. A tak Křižík našel východisko v tom, že svou myšlenku uskutečnil v rámci plánované Jubilejní výstavy v roce 1891. Připravil osvětlení celé výstavy a vybudoval tramvajovou trať na Letné. Měřila sice jen 800 metrů, ale stala se opravdovou senzací. Ještě větší slávu přinesla Křižíkovi jeho světelná fontána na Výstavišti. Tento triumf mu vynesl nové zakázky i finanční prostředky. V roce 1896 zprovoznil Křižík hlavní část tramvajové trati Florenc – Karlín – Libeň – Vysočany. Po prodloužení a rozvětvení měřila 8 km a přepravovala ročně 2 miliony cestujících. V roce 1907 ji odkoupily pražské Elektrické podniky.

Během svého života Křižík postupně vybavil na 130 českých elektráren. Postavil také tři automobily na elektrický pohon, elektrickou mlátičku a elektrické lokomotivy. Během života se mu dostala řady významných poct a ocenění. Roku 1883 mu byl udělen Řád Františka Josefa, roku 1891 Řád železné koruny a stal se císařským radou. Roku 1905 byl jmenován doživotním členem Panské sněmovny, v roce 1906 obdržel čestný doktorát technických věd a v roce 1927 se stal prvním laureátem Ceny Hanuše Karlíka.

Zvrat v jeho dosud úspěšné kariéře ovšem nastal v okamžiku, kdy Křižík prohrál souboj o výstavbu pražské elektrárny v Holešovicích, když zakázku získal jeho o 15 let mladší konkurent Emil Kolben, který si dříve uvědomil výhody střídavého proudu. Křižík sice ještě stihl vybudovat elektrickou železnici z Tábora do Bechyně (první svého druhu v Rakousku-Uhersku), ale pod tíhou finančních problémů přišel o svůj podnik a stáhl se z veřejného života. Zemřel v obci Stádlec u Tábora roce 1941 ve věku 93 let, pochován je na pražském Slavíně.

Foto: Profimedia