Vulgární a neslušné! Tato slova provázela premiéru Offenbachova Orfea v podsvětí

Opereta Orfeus v podsvětí francouzského skladatele Jacquese Offenbacha je považována za první klasickou celovečerní operetu. Dřívější Offenbachovy operety byly drobné jednoaktovky, protože nařízení ve Francii v té době nedovolovalo pro určité žánry uvádět díla standardní délky. Orfeus byl ovšem nejen delší, ale také hudebně odvážnější než skladatelovy starší kusy.

Francouzský skladatel a violoncellista německého původu Jacques Offenbach se narodil 20. června 1819 v Kolíně nad Rýnem. Přes svůj původ je považován za skladatele ryze francouzského, a to nejen díky jazyku svých děl, ale zejména proto, že dokonale vstřebal francouzský esprit. Miloval Paříž, prožil tu skoro celý svůj život a zde také zemřel. Celé jeho dílo je tak dodnes neodmyslitelně spojeno právě s hlavním městem Francie.

Jacques Offenbach byl sedmým potomkem z deseti dětí Isaaca Juda Ebersta, židovského kantora, knihkupce, učitele hudby a hudebního skladatele, který ale později musel přijmout nové příjmení Offenbach, podle jména svého rodiště Offenbachu nad Mohanem, a to v souladu s vyhláškou císaře Napoleona z 28. července 1808.

Mladý Jakub se začal v šesti letech učit na housle, ale daleko více jej přitahovalo violoncello, které si i přes otcův počáteční nesouhlas nakonec prosadil. Ke změně otcova postoje nepochybně přispělo i to, že brzy začal společně se svou sestrou klavíristkou Isabelou a bratrem houslistou Juliem veřejně vystupovat, což významně posílilo rodinný rozpočet.

Netrvalo dlouho a Jakubova virtuozita dosáhla takového stupně, že otec učinil zásadní rozhodnutí, a sice že zapíše oba syny na pařížskou konzervatoř, protože v Německu školy podobné úrovně neexistovaly. V roce 1833 tedy Jakub odešel na pařížskou konzervatoř a zde začal používat francouzskou podobu svého jména Jacques.

Mladému Offenbachovi ale akademické způsoby pařížské konzervatoře příliš nevyhovovaly a úmorné opakování pro něj nudných stupnic vydržel pouhý rok. Navíc jako cizinec se nesměl účastnit tradičního rozdílení cen. Odešel tedy ze studií a přijal místo jako hráč na violoncello v Theatre Royal de l´Opéra-Comique. Začal také brát soukromé hodiny kompozice u Fromentala Halévyho a záhy se dostal do povědomí veřejnosti jako samostatný virtuos a skladatel. Brzy koncertoval nejen v pařížských salonech, ale také ve velkých koncertních sálech.

V té době potkal svou pozdější manželku Herminii d´Alcain, dceru španělského generála, kvůli níž konvertoval a stal se katolíkem. Rovněž kvůli ní se vydal v roce 1844 na koncertní turné do Londýna. Cestu mu zprostředkoval budoucí tchán, nevlastní otec nevěsty John Mitchell, a jejím účelem bylo, aby budoucí ženich prokázal, že je v jeho silách finančně zabezpečit rodinu. Z Anglie si Offenbach přivezl nejen peníze, ale také úspěch a důležité kontakty, neboť vystupoval i před královskou rodinou. S manželkou pak žili společně třicet šest let, měli čtyři dcery a syna. Téměř celý zbytek života pak strávil už v Paříži, v roce 1860 získal francouzské občanství a Řád Čestné legie. Byl velmi plodným skladatelem, jeho operety se hrály po celém světě, a tak si papá Offenbach, jak se mu říkalo, mohl velkoryse užívat svého bohatství. Jacques Offenbach zemřel na srdeční infarkt ráno 5. října 1880, čtyři měsíce před premiérou svého nejzásadnějšího díla, opery Hoffmanovy povídky.

Jacques Offenbach byl završitelem francouzské opéra comique, tedy útvaru, v němž jsou zpívané recitativy nahrazeny mluvenými dialogy. Stal se autorem více než stovky jevištních děl a stvořil také nespočet skladeb orchestrálních. Přesto, že dnes Offenbacha vnímáme především jako skladatele operetního, stěžejním nástrojem mladého Offenbacha bylo violoncello, kterému věnoval celou řadu koncertantních i komorních skladeb.

Od violoncella na prkna, co znamenají svět

Přesto, že byl skvělým violoncellistou, býval dokonce označován Listem violoncella, ze všeho nejvíc toužil Offenbach po úspěchu na divadelních prknech. Uvedl sice několik hudebních hříček na koncertních pódiích, ale větší úspěch se ne a ne dostavit. V roce 1849 se stal kapelníkem ve slavné „Comédie Française“ a během následujících pěti let tu zavedl mnoho revolučních novinek. Řada z nich se ovšem nesetkala s pochopením členů divadelního orchestru, například to, že po nich kapelník Offenbach důsledně vyžadoval hrát přesně to, co stálo v partituře.

Ani kapelnická činnost Offenbacha zcela nenaplňovala, přesto že přitom mohl komponovat scénickou hudbu. Toužil ohromit operní publikum. A tak si v roce 1855, kdy v Paříži probíhala Světová výstava, pronajal přímo naproti Výstavnímu paláci bývalé divadlo kouzelníka Lacaze, kde začal uvádět své vlastní jednoaktové hudební kratochvíle. Obrovskou bouři nadšení obecenstva tu sklidila především jeho malá dvouaktovka nazvaná Dva slepí, která tak pro příště určila další směr Offenbachova snažení, kterým se stal jemný až sžíravý vtip a parodie.

Po skončení Světové výstavy se divadlo přestěhovalo do větších prostor poblíž Boulevard des Italiens, do pasáže Choiseul. Offenbach byl ovšem i nadále svázán licenčním zákonem, dle něhož mohl uvádět pouze jednoaktovky s maximálním počtem tří, později čtyř účinkujících. Teprve v roce 1858 dosáhl zrušení všech omezení a 21. října mohl uvést své první velké dílo – operetu o dvou dějstvích Orfeus v podsvětí. Tehdy se Offenbachovi konečně otevřel celý svět. V roce 1862 odešel z ředitelského postu divadla Bouffes-Parisiens a o jeho přízeň se ucházela a doslova jej přeplácela všechna pařížská divadla. Úspěch stíhal úspěch a přinesl mu i spolupráci s vídeňskými divadelními scénami.

Premiéra Orfea v podsvětí se konala 21. října 1858 a už v době svého vzniku tato opereta stala jedním z nejvýraznějších satirických hudebních děl, tepajících společenské nešvary. Offenbach ji napsal na libreto Ludovica Halévyho a poprvé ve svých dílech použil prostředí řecké mytologie. Je parodií Gluckovy opery Orfeus a Eurydika a vrcholí nevázaným Pekelným kvapíkem (Galop infernal), který během premiéry vzbudil pohoršení části publika.

Tento kvapík ze 2. obrazu druhého jednání se proslavil i mimo okruh klasické hudby jako hudba pro tanec kankán (can-can) do té míry, že melodie je všeobecně, ale mylně nazývána kankán. Kvapík si později vypůjčil další francouzský skladatel Camille Saint-Saens a upravil ho pro smyčce, aby představoval želvu v jeho Karnevalu zvířat.

Slavné tažení Offenbachova Orfea po světových jevištích a ostrá slova kritiků

Po prvním provedení dvouaktové verze této opéra bouffe následovalo prvních 227 repríz a poté se opereta vrátila na jeviště o několik týdnů později.

Českou premiéru mělo německy hrané dílo v pražském Královském zemském divadle 31. prosince 1859. Česky se poprvé hrálo v Prozatímním divadle 13. prosince 1863, pod nastudováním Adolfa Čecha. V Americe se dílo poprvé hrálo od března 1861, a to německy ve Stadt Theatre na Broadwayi. V londýnském Her Majesty´s Theatre se od premiéry 26. prosince 1865 odehrálo 76 představení v nastudování J. R. Planché.

Později byla v Théatre de la Gaité v únoru 1874 uvedena ještě čtyřaktová verze, ovšem tato úprava nedosáhla popularity původní dvouaktové verze.

Kritika premiéru Offenachovy operety Orfeus v podsvětí strhala. V očích kritiků Clémenta a Larousse bylo dílo „hrubou a groteskní parodií“, plnou vulgárních a neslušných scén, které vydávají „nezdravý zápach“. Nutno přiznat, že dílo se nestalo okamžitým hitem, ale právě jeho odsouzení řadou kritiků, zvláště Julesem Janinem, který je nazval „znesvěcením posvátného a slavného starověku“, vzbudilo zvědavost publika zhlédnout tento kus.

Foto: Profimedia