Chaconne pro princeznu

S tou první přichází flétnistka a umělecká vedoucí mezinárodně úspěšného barokního souboru Collegium Marianum Jana Semerádová. Ta se totiž po osmi letech od vydání alba „Sólo pro krále“ vrací s podobně koncipovaným albem, které příznačně nazvala „Chaconne pro princeznu“. Po dvoře pruského krále v Postupimi nás tentokrát zve spolu s vynikajícím rakouským cembalistou Erichem Traxlerem na anglický dvůr, kde se dcera Jiřího II. princezna Anna věnovala hudebnímu vzdělání pod vedením Georga Friedricha Händela.
V baroku neodmyslitelně patřilo k výchově dětí v královských rodinách vzdělávání v hudbě a umění. Princezna Anna Oranžská měla v tomto směru štěstí; v pěti letech se z Hannoveru přestěhovala do Londýna a po jedenáct let rozvíjel její hudební talent mistr nejpovolanější – Georg Friedrich Händel. A princezna Anna se pod jeho vedením stala vynikající cembalistkou. Nejednu skladbu Händel věnoval přímo princezně, jiné se pro svou popularitu dočkaly úprav, například od flétnového virtuosa Michela Blaveta. Svatbou a odchodem z Londýna sice Anně skončily hodiny cembala, avšak i na dvoře v nizozemském Haagu princezna zůstala věrná múzám a obklopovala se vynikajícími umělci. Po několik let k nim patřil i houslový virtuos a dvorní kapelník Jean-Marie Leclair, který princezně dedikoval svou čtvrtou knihu sólových sonát. Nahrávka, kterou Supraphon vydává nejen na CD, ale i v digitálních formátech, tedy přináší vedle sebe právě díla těchto princezniných dvorních skladatelů Georga Friedricha Händela a Jeana-Marie Leclaira.

Druhou supraphonskou nahrávkou je unikátní záznam z představení Smetanovy opery Libuše ze 29. května 1939, které se uskutečnilo v Národním divadle v protektorátní Praze.
Nahrávka Talichova koncertního provedení Smetanovy Mé vlasti z 5. června 1939 z Národního divadla v nacisty okupované Praze vzbudila ve světě značnou pozornost a zdálo se, že se tím Talichova diskografie definitivně uzavírá. Z pozůstalosti sopranistky a představitelky Libuše Marie Podvalové však vzešel další unikát. Přesně týden před Mou vlastí, 29. května 1939, vznikla v Národním divadle nahrávka z Talichova provedení Libuše. Z fólií téměř zázrakem dochovaných do dnešních dnů se podařilo zrekonstruovat fragmenty třetího dějství opery, které jsou na cédéčku doplněny snímkem předehry z roku 1940. Závěrečné Libušino proroctví muselo v roce 1939 znít uším Čechů jako ta nejodvážnější deklarace národní hrdosti a statečnosti. I přes neúplnost a nízkou zvukovou kvalitu nahrávky jde o unikát nedozírné hodnoty. Představuje jedinou Talichovu operní nahrávku, nejstarší dochovaný operní přenos z pražského Národního divadla a předposlední představení Libuše v období nacistické okupace před striktním zákazem jejího dalšího uvádění. Nekončící bouřlivý aplaus a spontánní zpěv národní hymny svědčí o obrovské emocionální síle okamžiku a dodávají snímku neopakovatelnou energii. V hlavních rolích tohoto představení účinkovali vedle Marie Podvalové Stanislav Muž jako Přemysl, Vilém Zítek v roli Chrudoše, dále pak Josef Vojta, Ota Horáková, Marie Krásová, Jaroslav Veverka a Jose Křikava.

Poslední novinkou Supraphonu je album klavíristy Miroslava Sekery, sestavené ze skladeb Ference Liszta a Bedřicha Smetany.
„Rád bych dokázal, že Bedřich Smetana byl komponista srovnatelný s Franzem Lisztem a že jeho hudba patří na světová pódia.“ , říká Miroslav Sekera. Sekera je výjimečným sólistou i zkušeným a vyhledávaným komorním hráčem (pravidelně spolupracuje s Josefem Špačkem, Radkem Baborákem ad.). Spojení Smetany a Liszta není nijak překvapivé: oba byli vynikající pianisté a klavír sehrál důležitou roli zejména v prvních desetiletích jejich životní a umělecké dráhy. Liszt byl Smetanovi velkým vzorem, což dokládá i poznámka v jeho deníku: „S pomocí a milostí Boží budu jednou v technice Lisztem a v komponování Mozartem.“ Jejich korespondence a několikeré osobní setkání později vyústilo v přátelství. Zatímco Lisztovo klavírní dílo se těší velké pozornosti, klavírní Smetana si stále hledá cestu do širšího povědomí. Již první cyklus charakteristických skladeb Bagatelles et Impromptus (1844) dvacetiletého Smetany obsahuje rysy typické pro celou jeho klavírní tvorbu. Pětiletý pobyt ve švédském Göteborgu i setkání s Lisztem posílily Smetanovo směřování k programní hudbě. To se promítlo i v několika virtuosních klavírních skladbách z té doby, včetně klavírní básně Macbeth a etudy Na břehu mořském.