Hrát tak, aby včely neuletěly. Koncertní dům Laeiszhalle v Hamburku
Všem, kdo se tak či onak zajímají o kulturu obecně a o klasickou hudbu zvlášť, nejspíš utkvělo v paměti přelomové datum 11. ledna 2017. Právě v onen den, či spíše večer, byla totiž – po letité, a pořádně prodražené stavební odysee – slavnostně zpřístupněna proslulá budova Labské filharmonie.
Od té doby se v ní uskutečnil bezpočet koncertů nejrůznějších těles zaměřených na nejrůznější žánry, což kromě jiného vedlo k poznání, které bychom měli mít na paměti i pro případ, že nové koncertní sály vzniknou doopravdy i u nás. Že totiž ani od slovutných mistrů akustického řemesla, které je vlastně do značné míry i uměním, neexistuje záruka, že v těchto sálech bude znít naprosto dokonale barokní i soudobá hudba či skladby pro menší i výrazně větší hudební tělesa. Akustický kompromis tohoto typu prostě neexistuje, takže vždy bude někdo nadšen, někdo jen spokojen a jiný bude brblat.
Otázka pro dnešek totiž zní následovně: kde se vlastně v Hamburku provozovala vážná hudba předtím, než se město dočkalo své Labské filharmonie? Vždyť má od konce druhé světové války hned tři symfonické orchestry – dva samostatné a jeden rozhlasový. Jistě, za úkol mívají se střídat v orchestřišti respektované hamburské Státní opery. Ale to neodpovídá na dotaz, v jakém prostoru se ve prospěch svých věrných diváků věnovali do roku 2011 hudbě symfonického ražení.
Za odpovědí je třeba se vydat do centra Hamburku, kde – hned vedle Starého města a přístavního areálu na Labi – se spíš krčí než tyčí hamburské Nové město. Zde stojí neobarokní stavba, které se po různých dějinných peripetiích říká od roku 2005 znovu Koncertní dům Laeiszhalle. Podle jejího dávného investora jménem Carl Laeisz.
Od počátku 20. století, kdy dům o dvou koncertních sálech, velkém a recitálovém, vznikl, se tu vystřídaly stovky slavných i méně slavných jmen. Samozřejmě za doprovodu Hamburských filharmoniků či symfoniků, případně rozhlasového tělesa. Tím, kdo nad všemi sólisty ční historicky, je ovšem klavírista Vladimír Horowitz.
Vladimir Horowitz poprvé vystoupil v hamburském koncertní domě Laeiszhalle v roce 1926. Jako mladíček. A vrátit se na zdejší pódium dokázal o plných jednašedesát let později. Konkrétně 21. června roku 1987, tedy ve svých třiaosmdesáti letech. To už měl nejen díky své proslulosti, ale především kvůli svému věku nárok na dva neobvyklé požadavky. Na pódium ať nevedou žádné schody. A v jeho šatně nechť je umístěna postel, aby se do ní mohl o přestávce natáhnout.
Ostatně, příběh zmíněného koncertního domu v srdci Hamburku nabízí podobných kuriozit celou řadu. Více prozradí Jiří Vejvoda v dalším díle pořadu Slavná auditoria. Premiéra pořadu je připravena na pondělí 6. března 2023 v 19 hodin. Reprízy si poslechněte ve čtvrtek 9. 3. v 22:00 a v sobotu 11. 3. v 10:00.
Foto: Koncertní dům Laeiszhalle (©Profimedia)
