Hudba je pohyblivý svátek
Slavná auditoria
Věk se nezastaví nikomu. Ani virtuózním hráčům na hudební nástroje. Nikdo z nich si časem nemůže nevšimnout, že kolem něj – přímo v jeho oboru - vyrůstají nové naděje, které také mají nárok na svoji kariéru a svůj úspěch. V narůstajícím věku, uměleckém i lidském, lze na toto poznání reagovat různě. Záleží na zralosti. Jsou tací, kteří skrytě či otevřeně na nastupující generaci žárlí. Vnímají ji jako svou konkurenci. A může se dokonce stát, že se jí svým vlivem snaží cestu na vrchol komplikovat. Její nevyhnutelný nástup oddálit.
A pak jsou jiní muzikanti, virtuózové. Skutečné osobnosti, které si s pokorou uvědomují, co dokázaly. Znají svou cenu a právě proto ji nemusí stavět na odiv. Nových tváří nejenže se neobávají, ale moudře jim pomáhají. A v důsledku tím zvyšují i svou vlastní cenu. Místo aby se užírali pohledem na to, jak to těm mladým hraje, poskytují jim pod svojí uměleckou značkou prostor. A ve vhodných chvílích s nimi září na jevišti. Jsou jim inspirací i ochranou. Jedním slovem – doyeny.
Psal se rok 1992, když se mezi české, moravské, slezské a tehdy ještě i slovenské festivaly v oblasti klasické hudby vmísil neobvyklý benjamínek. Svátky hudby Václava Hudečka v Praze. V čem byl od začátku jiný?
Drtivá většina festivalových konceptů spočívá na třech základních pilířích. Konají se ve víceméně pevném každoročním termínu. Trvají zhruba kolem tří, čtyř týdnů. A opírají se o zavedená, ne-li slavná jména sólistů, souborů, dirigentů a orchestrů. V tomto ohledu se mnohdy předhánějí, ať to stojí co to stojí; vždyť zpívající či hrající legendy přitahují pozornost mecenášů i diváků, přestože – jak odborník rázem pozná – jsou někdy výkonnostně už za zenitem.
Svátky hudby Václava Hudečka vznikly, za vydatného přispění virtuózovy nápadité ženy Evy, s odlišným záměrem. Spíš než o festival jde vlastně o cyklus koncertů, rozprostřený nad celou kulturní sezónou. Primárním smyslem není prezentace hvězd. Naopak. Houslista, který během své kariéry koncertoval například v newyorské Carnegie Hall, londýnské Royal Albert Hall či tokijské Suntory Hall, rok co rok představuje publiku nové hudební tváře. Nadějné mladé interprety, kteří potřebují nejen studovat, ale také vystupovat. Otrkat se, získat zkušenosti, jaké se na pódiu – tak jako v životě – získávají nejvíc poznáním vlastních chyb a jejich napravováním.
Dnes je to stěží představitelné, ale v prvních letech si na Svátcích hudby teprve získávali své renomé například violoncellista Jiří Bárta, mezzosopranistka Dagmar Peckové nebo hornista Radek Baborák. A po nich plejáda dalších. Harfistky Kateřina Englichová či Jana Boušková. Anebo třeba klavírista Lukáš Klánský.
Více prozradí Jiří Vejvoda v dalším díle pořadu Slavná auditoria. Premiéra pořadu je připravena na pondělí 26. října v 19 hodin. Reprízy si poslechněte ve čtvrtek 29.10. ve 22:00 a v sobotu 31.10. v 10:00.
