Kulturní bouře za polárním kruhem. Koncertní sál ve městě Bodo
Nejvhodnější způsob, jak určitý jev či konkrétní skutečnost vyhodnotit, je dávno ověřený vědecky. Spočívá v tom, že daný aspekt porovnáme s jinými, sice odlišnými, ale principiálně podobnými. Vědci, pokud vím, tomu říkají komparativní přístup. Zkusme ho použít na úvod naší dnešní cesty za dalším z koncertních sálů světa. V tomto případě Evropy. V dalším dílu pořadu Slavná auditoria budeme s jeho autorem Jiřím Vejvovdou putovat na její sever. Do Skandinávie.
Začněme zmapováním vzdálenosti, jaká dělí Prahu od norské metropole Oslo. Na mapě představuje kolem čtrnácti set kilometrů. Pokračujme ale ještě dál severním směrem. A to v délce dalších osmnácti set kilometrů. To už člověk zbystří. A zapochybuje, zda se v cíli této štrapáce náhodou neocitneme až za severním polárním kruhem. Pokud si tuto otázku položíme, odpovědí je stručné „Ano“.
Ptejme se ale dál. Je vůbec pravděpodobné, že tak daleko od civilizačních center se pěstuje cosi tak menšinového, jako je – při vší úctě – klasická hudba? A stojí tam, v oblasti nepochybně pokryté sněhem a ledem, odpovídající hudební sál?
Teď už je načase říct, kde jsme se to ocitli. Nacházíme se v norském přístavním městě Bodo, které sice důvěrně zná cosi velmi podobného polárním nocím, ale vzhledem ke své poloze překvapivě netrpí přemrštěnými mrazy. Právě naopak. Jistě, v zimním období teplota přirozeně pod nulu klesá. Ale docela snesitelně. Zatímco když v létě svítí slunce celý den a skoro celou noc, jeví se docela logické, že i zde, v Bodo, si vystačíme v tričku či v lehké mikině.
Neudiví proto, že v tak vlídném prostředí, kde klima není na překážku lidské existenci, se daří i životní nadstavbě. Místní tu nejen pracují, ale chtějí se i bavit, poučit, vzdělávat. A proto se v Bodo před časem podařilo postavit budovu, vlastně dvě navzájem spojené, kam se dá vypravit buď za hudbou anebo za knihami, které si zdejší obyvatelé prý i v počítačovém věku staromilsky půjčují.
Je zřejmé, že do tak odlehlého místa se veličiny světové klasické hudby nevydávají každý týden. A také, že většina těch, kteří zde koncertují, pochází z Norska. Což ale neznamená, že se by alespoň někteří z nich nemohli pyšnit světovou úrovní své hry a světovým renomé svého jména. Vrchovatě to platí například o klavíristovi nejvyšších uměleckých parametrů, jakým je klavírista Leif Ove Andsnes.
V severonorském městě Bodo žije třiapadesát tisíc obyvatel - přesně tolik jako v Karlových Varech a jen o málo víc než v Teplicích, v Děčíně, v Jihlavě. Přesto místní radnice podpořila nápad na vybudování moderního objektu, do něhož se kromě veřejné knihovny umístí hned několik koncertních sálů.
Od počátku bylo jasno ve třech věcech. Kde bude nová budova stát, protože k dispozici byl pozemek nedaleko mořského zálivu, který město mohlo poskytnout. Také se na magistrátu shodli v tom, že na novou stavbu bude vyhlášena mezinárodní architektonická soutěž. A brzy převládl názor, jak se celý areál, protože tak je zde onen kulturní „dvojdomek“ se svým okolím vnímán, bude jmenovat. Získal si efektní pojmenování Stormen, Bouře.
Přitom vítězný návrh žádnou bouři nesouhlasu nezaznamenal. Nebyl pro to ostatně žádný důvod. Zkusme si představit objekt o nestejné výši jednotlivých částí, který svými strohými, vesměs pravoúhlými tvary stěn připomíná úsporný funkcionalismus. Eleganci a jednoduchost podtrhují jak sněhobílé fasády, tak velkoobjemové prosklení, které návštěvníkům umožňuje výhled na záliv s plejádou lodí, remorkérů či plachetnic. Vše působí vzdušně, moderně, ale zároveň uměřeně. Vždyť tady se, jako v celém Norsku, žilo úsporně, velmi šetrně až do chvíle, kdy byla před několika desetiletími objevena mořská ložiska ropy.
Díky bohatství, které tím Norsko nabylo, si tady mohou hýčkat menšinovou kulturu i v místech jako je vzdálené město Bodo, kde by to našinec nečekal. Kombinace státních či lokálních příjmů z těžby a štědrosti bohatých těžebních firem přináší finanční prostředky na to, aby se budovalo. A aby do procesu mohly být přizváni nejlepší z tvůrců, jaké globální trh nabízí.
A tak si vavříny z mezinárodní architektonické soutěže na budovu či areál Stormen odnesla dvojic londýnských architektů. Daniela Rosbottoma a Davida Howarthe spojuje několik klíčových skutečností. Byli úspěšní jednotlivě, než se roku 2001 rozhodli založit společný ateliér DRDH, dnes tvořící jak doma v Anglii, tak v Nizozemí nebo ve Skandinávii. Oba architekti nejsou také jen kreativními osobnostmi, ale vyučují, přednášejí a o svém oboru odborně publikují. Společně preferují čistou, průzračnou architekturu, ať už se jedná o bytové domy, sociální výstavbu anebo kulturní objekt, jakým je Stormen neboli Bouře v Bodo.
Více prozradí Jiří Vejvoda v dalším díle pořadu s premiérou v pondělí 1. dubna v 19 hodin. Reprízy si poslechněte ve čtvrtek 4. 4. v 22:00 a v sobotu 6. 4. ve 10:00.
Foto: Norské město Bodo (©Shutterstock)
