Maestro, Maestro, řekni mi…
Mezinárodní soutěž dirigentek v Paříži
„Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi, kdo je nejkrásnější,“ ptala se královna v pohádce bratří Grimmů o Sněhurce a sedmi trpaslících. A zrcadlo jí, pokud si to z dětství dobře pamatuji, pravdivě odpovědělo, což dotyčnou rozpálilo do běla.
Zcela odlišnými pocity se zajisté opájí dirigentka, které mezinárodní soutěž, pořádaná pro ženy s taktovkou v Paříži, odpoví kladně na otázku, kterou lze parafrázovat takto: „Maestro, Maestro, řekni mi, kdo je nejnadějnější?“ S tím, že se dotyčná neptá některého z hudebních Mistrů, ale soutěže nazvané Maestra. Mistryně, chcete-li. Což se však, alespoň co vím, v hudbě – na rozdíl od sportu – nepoužívá.
Ať tak či onak, jedná se o globální klání, které je zjevně reakcí na vývoj, o kterém v rámci pořadu Světová auditoria informuje jednou měsíčně cyklus zaměřený právě na ženy s taktovkou. Vývoj zřetelný, nezastavitelný a logický.
Tak, jak se ženy během 20. století začaly postupně víc a víc uplatňovat v nejrůznějších profesích, bylo lze očekávat, že dříve či později se jejich oprávněné ambice zaměří také na to, že budou „nejen“ hudebnicemi, ale také dirigentkami. Že symfonické či komorní orchestry budou nejenom obohacovat svým umem a svými výkony v různých nástrojových sekcích, ale že také stanou v jejich čele. Na dirigentském stupínku.
A tak v období před covidem a válkou, které bylo ke kulturním projektům i díky bohatnutí západní společnosti poměrně štědré, se v Paříži dalo dohromady několik institucí, aby vytvořily soutěž s jednoznačně vypovídajícím názvem Maestra. Nikdo z jejích zakladatelů nemohl tušit, že první ročník, naplánovaný na rok 2020, se ocitne v sevření celoplanetárních obav ohledně pandemie a těkavých opatření, lišících se od země k zemi. Přesto se první ročník, do kterého se přihlásilo neuvěřitelné množství adeptek na vavříny, uskutečnil.
Vzhledem k zaměření této soutěže neudiví, že hlavní iniciátorkou byla žena, na níž se Jiří Vejvoda podrobně zaměří v jiném z dílů pořadu. Nyní proto jen stručně. Claire Gibault je všestranně vzdělaná a společensky aktivní dirigentka, na jejímž kontě jsou desítky nastudování oper na různých jevištích. Jak doma ve Francii, tak i v zahraničí. Zcela namátkou - od Monteverdiho Orfea přes často uváděná operní díla typu Rosssiniho Lazebníka Sevillského až třeba po Brittenův Únos Lukrecie.
Francouzská dirigentka Claire Gibault, svého času též europoslankyně a lokální politička zvolená na radnici jedné z pařížských čtvrtí, je zakladatelkou i šéfkou komorního tělesa Mozart Orchestre Paris. Navzdory názvu zaměřeného na hudbu několika staletí včetně soudobé. Orchestr tvoří jeden z pilířů celkového zázemí mezinárodní soutěže La Maestra, protože ve finále doprovází vybrané adeptky na vítězství.
Druhým pilířem je samotné místo, kde se soutěž koná. Pařížský areál zvaný Město hudby a o tamní sídlo Pařížské filharmonie, kterému vévodí Velký sál pojmenovaný na počest Pierra Bouleze. Své kreativní síly zde spojily dvě veličiny francouzské architektury. Areál jako takový navrhl Christian de Portzamparc, budovu Pařížské filharmonie jeho neméně slavný kolega Jean Nouvel. Oba nositelé předních světových cen za architektonické dílo.
Ze sociologického pohledu je nutno vyzdvihnout lokalitu, ve které Město hudby se svojí filharmonickou dominantou vzniklo. Kdo by se domníval, že tvoří další z lákadel pařížského centra, mýlil by se ze dvou důvodů. Jednak by tu už stěží hledal potřebně velký pozemek. Především bylo ale úmyslem politiků umístit jej na východní okraj metropole, tedy záměrně do oblasti, která v leckterých zákoutích překypuje chudobou a sociální nerovností. Právě tam ať se šíří kultura, jejíž postupné vstřebávání může i problémovou mládež přisunout časem až k obecné kulturnosti.
To vše je přirozeně voda na mlýn mezinárodní soutěže mladých dirigentek Maestra, která se v podtextu zabývá další ze zvolna překonávaných bariér. Tedy tím, že neexistuje reálný důvod, aby byly z dirigentského řemesla vyčleňovány ženy. A netřeba zdůrazňovat, že pokud se taková myšlenka precizně zformuluje, lze na její realizaci získat patřičné granty a další finanční zdroje.
Vše tedy byly zdárně naplánováno a připraveno. Jenomže první ročník Maestry, plánovaný na březen 2020, se zkomplikoval kvůli covidu. Nakonec se podařilo jej vsunout do zářijového termínu, kdy první pandemické zákazy padly a druhé ještě nebyly nařízeny. A tak se z dvou set dvaceti uchazeček, které se do soutěže přihlásily z celého světa, setkal k finálovému klání v Paříži tucet nejslibnějších.
Absolutní vítězkou byla vyhlášena indonésko-americká dirigentka Rebecca Tong, která kromě hostování po světě stanula před časem na čele Symfonického orchestru v rodné Džakartě. V Paříži se blýskla například svým nastudováním předehry k Rossiniho opeře Popelka.
Více prozradí Jiří Vejvoda v pořadu, jehož premiéra je připravena na pondělí 29. srpna v 19 hodin. Reprízy si poslechněte ve čtvrtek 1.9. v 22:00 a v sobotu 3.9. v 10:00.
Foto: Paris Mozart Orchestra performs at the Cervantino Festival, Claire Gibault (Profimedia)
