Oáza snášenlivosti ve varu vášní. Festival Hortus Artis v Bratislavě
Od 1. ledna 1993, kdy se Československo rozdělilo dva státy, uplývá stále víc času. A s ním u nás přibývá těch, pro které je slovenština cizím jazykem, kterému do značné míry nerozumí. A protože jazyk je bránou do kultury, nezajímají se ani o to, jaké na Slovensku vychází knihy, co tam vzniká na divadelní či hudební scéně, jaké se natáčejí filmy. A jak je tomu v oblasti klasické hudby? Přiblíží další pořad Slavná auditoria.
Naše pozornost se po dekádách, kdy bylo vše západní zakázaným ovocem, razantně otočila tímto směrem. Je to zároveň pochopitelné i mrzuté. Přece jen nám byla slovenská kultura ještě v 80. letech minulého století blízká, počínaje pondělními televizními inscenacemi a konče modernější populární hudbou, než byla tehdy ta naše. Dnes z toho, co se tam děje v kultuře, nesledujeme prakticky nic.
Zaznamenání hodné přitom je, že opačným směrem to tak docela neplatí. Řada Slovenek a Slováků, a to i mladších, se například stále dívá na filmy buď v Česku vzniklé nebo do češtiny nadabované. Takže jazyku rozumí bez potíží, což jim otvírá dveře k četbě naší literatury. Bohumil Hrabal či Milan Kundera jsou na Slovensku stále běžnými pojmy. Kdo z nás čte Ladislava Mňačka nebo Ladislava Grosmana, jejichž knihy Jak chutná moc nebo Obchod na korze zde byly kdysi tak vyhledávané? Učí se o nich vůbec v českých školách?
Inu, prostě tomu tak je a nemá smysl nad tím lkát. Důvodů je jistě několik. Racionálních i emočních. Jednosměrnému pohybu informací napomáhá to, že u nás pracuje víc občanů Slovenska než je tomu naopak. A ruku na srdce, možná v leckom z nás přežívá ve vztahu ke Slovákům i jistý druh blahosklonné přezíravosti, jaké si člověk mohl všimnout už za dob společného státu.
Učiňme dnes výjimku, která potvrzuje pravidlo. Zamíříme do Bratislavy na hudební festival, o kterém jsem u nás dosud nečetl ani řádku – a pokud se mýlím, spěchám s omluvou. Každopádně jsem přesvědčen, že projekt Hortus Artis, Umění v zahradě, stojí za pozornost z řady příčin. Svou historií, přesněji dějinami místa, kde se v samém srdci města na Dunaji koná. Svým důrazem na hudbu v kontextu jiných druhů umění, především literárního a výtvarného. A především atmosférou vzájemné snášenlivosti, otevřenosti.
Bratislavský festival komorní hudby Hortus Artis, Umění v zahradě, je těsně spjatý s prostorem, ve kterém se odehrává. Koncerty pod širým nebem se totiž konají v útulném vnitřním atriu, jakési piazettě plné zeleně. Skrývá se za domem, do jehož zdí je obtisknut dávný genius loci. Nadčasová alternativa k okolnímu světu, jaký nejednou ovládala. A tu a tam stále ovládá – pošetilost, hrubost, zloba.
V Kapitulní ulici, stulené pod bratislavským Hradem a zároveň nedaleko Dunaje i na prahu historického centra, stojí nevelká budova s velkou minulostí. Pravda, její někdejší středověké přízemí čas ukryl do hloubky pod nynějším povrchem. Ale na tomto vyrostl během následujících staletí dům, jehož vzhled byl postupně přestavován, zvelebován i opomíjen. Až přišel rok 1945, kdy se do něj z nedaleké Lodní ulice přistěhoval – s chotí Margaretou a synem Jánem – významný pedagog a organizátor hudebního života Alexander Albrecht. Někdejší spolužák Bély Bartóka, protagonista Městské hudební školy i Církevního hudebního střediska. Netrvalo dlouho a dům Albrechtů, jak se mu dodnes říká, se stal místem setkávání vzdělanců a umělců.
Více prozradí Jiří Vejvoda v dalším díle pořadu Slavná auditoria. Premiéra pořadu je připravena na pondělí 9. října v 19 hodin. Reprízy si poslechněte ve čtvrtek 12.10. v 22:00 a v sobotu 14.10. ve 10:00.
Foto: Dom Albrechtovcov, Kapitulská 1, Bratislava (©Janka Kuššová)
