Přepych z nafty zrozený. Koncertní sál ve Stavangeru

Toto označení platí od poloviny 60. let minulého století, kdy byla pod mořským dnem relativně poblíž Stavangeru objevena ložiska ropy a následně vybudována rozměrná těžební plošina. Zásadním způsobem to změnilo charakter města, v němž se do té doby značná část obyvatel živila ve zpracovatelského průmyslu. Byly tu objemné konzervárny ryb, ze kterých finální produkty – ať už zmražené či třeba jako sardinky – putovaly do bezpočtu blízkých i vzdálených koutů planety.

Tekuté černé bohatství a jeho objev ovšem přinesly zásadní zlom do dlouhé historie Stavangeru. Odvíjí se od 20. let 12. století a dodnes se prý vedou spory, co bylo tenkrát dřív – zda místní katedrála, kolem níž následně vyrostly první domy, anebo naopak. Mimochodem, mluvě o zdejších domech, stěží uvěřitelných osm tisíc jich je ve městě dosud ze dřeva, vesměs nevysokých a stále působících až pohádkově. Je zjevné, že v nich bydlí značné procento obyvatel, kterých tu celkem žije přes sto tisíc. Populací se proto dá Stavanger zhruba přirovnat k našemu Hradci Králové nebo k Českým Budějovicím.

Jak je možné, že zatímco my si stále s výstavbou nových koncertních sálu neumíme – či nechceme – poradit, v nevelkém norském městě existují hned dva, vlastně tři? Samozřejmě, že velkou část odpovědi můžeme najít právě v ropě, v její těžbě a v nepochybně vysokých částkách firem, které tu platí daně. Ani to by ale nestačilo.

Zdejší příběh spjatý s klasickou hudbou je totiž o desítky let starší. Pomalu, ale jistě vedl k tomu, že byl napřed vybudován první koncertní sál zvaný Kuppelhallen. A když přestal vyhovovat, přikročilo město ke stavbě dalších dvou, vzájemně propojených v rámci koncertního domu. Není to přehnaný přepych? Mají své využití a tudíž své opodstatnění?

Díky širšímu kontextu, o kterém bude řeč, ano. Stavanger není totiž jen domovem symfonického orchestru, i když ten svými koncerty, na kterých zní Grieg i Dvořák, nepochybně udává tón.

Vraťme se tedy do roku 1938, kdy – v předvečer druhé světové války – vznikl na jihovýchodě Norska, ve Stavangeru, symfonický orchestr. Čítající dnes pětaosmdesát hudebnic a hudebníků a požívající jak doma v Norsku, tak i v zahraničí solidní prestiž. Hudebním ředitelem tu byl od roku 2006 na dlouhých sedmnáct let uznávaný Ital Fabio Biondi. Mezi těmi, kdo zde třímali taktovku, zaujme jméno finské dirigentky Suzanny Mällki, patřící dnes ve svém oboru ke světové špičce. Ostatně jsme jí v tomto pořadu věnovali roku 2022 jeden díl cyklu o ženách s taktovkou, k němuž asi bude záhodno se ještě někdy vrátit. V čele Stavangerského symfonického orchestru Suzanna Mällki působila – a cenné zkušenosti získávala – v letech 2002 až 2005.

Bylo až s podivem, že dlouhých čtyřiačtyřicet let muselo zdejší symfonické těleso čekat na svoje stálé působiště. Až roku 1982 vzniklo pragmaticky, přestavbou výstavní síně, která se pro kupolovitý tvar střechy říká Kuppelhallen. Kdo by si ale myslel, že je tím problém jednou provždy vyřešen, neznal by cílevědomé Nory, mající navíc k dispozici nové – a nečekaně velké – příjmy z ropy.

Že pod kupolí této původní koncertní síně nevládly zrovna ideální akustické poměry, bylo všem zřejmé. Ale záměr postavit v dohledném časovém horizontu cosi zbrusu nového měl širší souvislosti. Vyplývaly z místa, přesněji areálu, kterému dnes hudba vévodí. Nachází se na břehu zálivu s výhledem na řadu větších či menších ostrovů, za nimiž se do zdánlivého nekonečna rozkládá Severní moře.

Koncem minulého století, konkrétně roku 1998, místní magistrát rozhodl, že námět je třeba uchopit komplexně. Tedy že budou skladiště někdejších doků, ale i trajekt přemístěny na jiné místo, které se zevrubně promění v nově vzniklý Kulturní park Bjergsted. Bude tu totiž sídlit rovněž hudební škola pro děti a na ní navazující konzervatoř.

Ovšem i ve Stavangeru šlo o mnohaletý proces. Od chvíle, kdy byl záměr schválen, až do roku, ve kterém se dominanta Kulturního parku, tedy koncertní dům, otevřela veřejnosti, uběhlo čtrnáct let. Počkat si ale asi stálo za to.

Slavnostního večera se 12. září 2012 zúčastnil norský korunní princ, devětatřicetiletý Haakon Magnus, proslulý svojí láskou k hudbě. Na jeho počest údajně zazněla i symfonická verze jeho oblíbené skladby Smoke on the Water z repertoáru rockové skupiny Deep Purple. Bylo snad myslitelné nevyhovět muži, který nad místními symfoniky převzal při té příležitosti dlouhodobou záštitu?

Více prozradí Jiří Vejvoda v dalším díle pořadu Slavná auditoria. Premiéra pořadu je připravena na pondělí 7. srpna v 19 hodin. Reprízy si poslechněte ve čtvrtek 10.8. v 22:00 a v sobotu 12.8. ve 10:00.

Ilustrační foto: Stavanger (©GettyImages)