Uprostřed strání, uprostřed skal. Opera pod šitým nebem v Šárce

Jedno, 16. května 1913, přineslo do českých zemí tehdejšího Rakouska-Uherska novinku. Poprvé se pro tisíce diváků uskutečnilo operní představení pod širým nebem. A byla veliká událost. Velká sláva.

Druhé datum zní takto: 3. září 2005. Celých dvaadevadesát let je tedy od sebe dělí. Co je ovšem spojuje, není jen opera Bedřicha Smetany Prodaná nevěsta, která při obou příležitostech zazněla. Především se jedná o prostředí, které trefně popisuje výpravná kniha Divadlo v Šárce. Vydaná roku 2013 ke stému výročí založení přírodního divadla ve zmíněné lokalitě. A protože je zajímavá, budu z ní opakovaně citovat.

„Pojďte se s námi podívat kousek od rušné hlavní třídy, vedoucí k pražskému letišti,“ zvou nás dvě protagonistky obnoveného projektu, bez jejichž úsilí i nápaditosti by nic nevzniklo. Což říkám při pří ústě k těm, kdo pomáhali a pomáhají, především úřadu Městské části Praha 6, ale i dalším podporovatelům.

„Otevře se před vámi údolí Divoké Šárky s neopakovatelnou panenskou přírodou,“ pokračují Jana Divišová a Renée Nachtigallová. „Tato místa, nazývaná někdy pražským Švýcarskem, jsou opředena pověstmi. A některé skály a jeskyně dodnes skrývají svá tajemství. Snad někde tady byl přepaden Ctirad, možná že z některé ze strmých skal skočila proradná Šárka...“

Ano, divoká příroda nedaleko od Prahy, dnes tvořící její zelenou enklávu, lákala stovky obyvatel k rodinným výletům a k posezení v útulných zahradních hospůdkách. Při jednom z takových setkání nad půllitrem ostatně vznikl původní impuls k opeře pod širým nebem pro početné davy diváků. A oprášen i rozvinut byl pak téměř o století později díky tomu, že jedna z jeho novodobých zakladatelek v Šárce romanticky bydlí.

Tehdy, před první světovou válkou, ale též nyní, za zcela odlišných společenských i kulturních podmínek, je opera v Šárce čímsi jedinečným.

Při jedné z jarních nedělí před více než sto lety se do Šárky vypravili přátelé. Režisér a dramatik Jaroslav Kvapil, divadelní podnikatel Antonín Fencl a sólista opery Národního divadla v Praze Emil Pollert. V jedné ze šáreckých hospod se po pár sklenicích piva tak rozjařili, že jim přišlo naprosto logické, aby právě zde začali podnikat. Jako divadelníci, tedy lidé opředení nezbytnou fantazií, začali rozvíjet velkolepé plány.

Budou tu provozovat divadlo v přírodě, zaměřené jak na operu tak na činohru. U toho však ani zdaleka nezůstane. Za lubem měli nejen restauraci, ale také sportovní areál, filmové město s ateliérem i biografy a dokonce zoologickou zahradu. Úřady se však na jejich bujnou představivost zaměřily přísným pohledem – a povolily právě jen divadlo v přírodě.

A tak se tedy 16. května 1913 rozezněly přírodou tóny Smetanovy Prodané nevěsty. Divadlo nabízelo ohromující hlediště. Devět a půl tisíce míst k sezení a dalších osm tisíc k stání. Což sneslo srovnání s antickými amfiteátry. Také plocha pomyslného jeviště se rozprostírala přírodou široko daleko - až k holým skalám v Nebušicích. Mezi diváky, kteří sem tehdy přispěchali z města vlakem a pěšky, protože Šárka se rozkládala kus za Prahou, byly i významní svědci této události. Jejich zážitky byly naštěstí zachyceny písemně.

„V divadle přírodním melodie do nás vniká dojemným zdvihem a poklesem zároveň s vlněním vzduchu, kde pryskyřičná vůně hrubých dřevěných lavic jako by chladila náš mozek ledem,“ rozepsal se poeticky Max Brod ve své reportáži, kterou zakončil nadčasovým výrokem: „Nedokonalé a ve své nedokonalosti nezapomenutelné.“

Ani Marie Majerová tehdy v publiku nechyběla: „V přírodním divadle není umělého světla, které pomáhá herci při mimické hře, zdůrazňuje jeho výraz a zveličuje jeho gesta,“ napsala v dobovém bulletinu, „následkem toho zmizí z pěveckém výkonu intimita čtyř stěn, jsouc nahrazena velkolepostí, přirozeností a jakousi osudovou bezprostředností“.

Jenomže to bychom nebyli v Čechách, aby se úspěch odpouštěl. Vedení opery Národního divadla, které si ze Šárky mohlo vytvořit svou letní scénu, místo toho žárlilo. A spolupráci začalo blokovat. Výsledek? Spíš než opeře se v přírodním divadle začalo dařit činoherním představením. Což víceméně pokračovalo i po vzniku Československa.

Přelomem mohlo být, počínaje 15. červnem 1922, účinkování Emy Destinnové v hlavní roli Pucciniho opery Madame Butterfly. Ale i to se uskutečnilo jen jednou… Další operní produkce v Šárce, kterou měli být od 2. srpna téhož roku Leoncavallovi Komedianti spolu s Mascagniho Sedlákem kavalírem, se už ani neuskutečnilo.

Více prozradí Jiří Vejvoda v dalším díle pořadu Slavná auditoria. Premiéra pořadu je připravena na pondělí 14. srpna v 19 hodin. Reprízy si poslechněte ve čtvrtek 17.8. v 22:00 a v sobotu 19.8. ve 10:00.

Úvodní i ilustrační foto: Prodaná nevěsta v Šárce 2013 (©Pavel Horník)