Vlámský světoběžník opery a festivalů. Gerard Mortier a jeho obdivuhodná kariéra
Deset let v čele jedné z klíčových operních scén našeho světadílu, jakou je bezesporu bruselská La Monnaie. Dalších deset let u kormidla jednoho z obřích festivalů klasické hudby v Evropě, za který lze po právu považovat Salcburk. K tomu působení v operních domech New Yorku či Madridu či námluvy s Bayreuthem, ale též - po mém soudu nedoceněná - zásluha na vzniku a rozvoji pozoruhodného hudebního festivalu v Německu. Taková byla v kostce kariéra vlámského múzického manažera jménem Gerard Mortier.
Vesměs lemovaná úspěchy, ale tu a tam protkaná i nepříjemnými pády. Ty se v životě nevyhnou nikomu – a právě tehdy, když nastanou, se projeví síla a vnitřní kvality člověka. Bohužel to někdy, naštěstí ne vždy, mívá za následek, že mobilizace veškerých rezerv duši včetně těch, o jejichž existenci běžně ani netušíme, vyčerpá tělo. A otevírá cestu nemocem. Nástrahám číhajícím na svoji příležitost, jakou je oslabení organismu a snížení imunity.
Zdá se, že právě takový byl osud Gerarda Mortiera. Po celý život překypujícího energií a zdravím, ale po trpkých prožitcích v závěru své kariéry postižený nevyléčitelnou nemocí. Dožil se proto „jen“ sedmdesáti let, což koneckonců není špatné, ovšem smolné pro lidi jeho typu, jejichž tvůrčí potenciál násobený zkušenostmi by mohl i poté vydat své plody.
Mapovat profesní dráhu tohoto rodáka z města Ghent je poučné v několika rovinách. Vyplatí se jít za tím, co nás přitahuje, přestože v rodině k tomu nejsou předpoklady a cesta nás zprvu vede jinudy. Setkat se poté s osobnostmi, které vás takříkajíc vezmou pod křídlo, protože vytuší váš potenciál, a posunou i nasměrují vás dál, dopředu. A pro práci je dobré mít i protiváhu v podobě vyrovnaného, spokojeného soukromí. Přičemž není podstatné, jaké orientace dotyčný je, nýbrž zda dokáže navázat a udržet celoživotní vztah.
Vše řečené platí pro toho, komu je věnován tento díl volného cyklu o vrcholných manažerech operních domů či symfonických těles. Gerard Mortier byl nade vší pochybnost jedním z nich. Opera byla jeho vášní. Rád dával prostor soudobým dílům, ale uměl je dramaturgicky vyvažovat ověřenou operní klasikou.
Na kalendáři byl 25. listopad 1943, když – uprostřed druhé světové války – do rodiny pekaře Mortiera ve třetím největším městě Belgie, Ghentu, přibyl syn. Celým jménem pokřtěný jako Gerard Alfons August, k čemuž o čtyřiašedesát let později přibyl šlechtický titul baron. O tom ale tehdy ne měli u Mortieru ani potuchy a nejspíš by se takové předpovědi jen trpce pousmáli. Život se s nimi totiž nemazlil. Sotva začal malý Gerard chodil do školy, zemřela mu maminka. Pekařské řemeslo otci moc nevynášelo, takže s povděkem přijal možnost, že syn bude studovat na škole provozované jezuitským řádem.
Z gymnázia v Ghentu se mladý Mortier přesunul po maturitě na místní univerzitu, kde se zapsal na studia žurnalistiky. Spíš proto, že jeho láskou byla hudba, ale v té nijak aktivně nevynikal. Takže se rozhodl, že o ní bude psát a možná se přitom dostane do prostředí, které ho přitahovalo a které miloval. Ať už k symfonické hudbě anebo – ještě víc – k opeře.
Bral soukromé hodiny, byl pilný, nelenil a cestoval – a vyplatilo se mu to. Ve Frankfurtu nad Mohanem se seznámil s váženým německým dirigentem Christopem von Dohnanyim, starším o čtrnáct let a směřujícím zvolna do ředitelské křesla v místním operním domě. Po něm, mimochodem, následovala kariéra ve světě, neboť Dohnanyi uspěl v Clevelandu či v Londýně. Ještě za svých dnů ve Frankfurtu poskytl Mortierovi první možnost přičichnout k řemeslu produkčního, ale zároveň ho velkoryse školil ve hře na klavír a v umění kompozice.
Druhým hudebním guru, kterého život přivál Gerardu Mortierovi do cesty, se stal švýcarský dirigent a hudební manažer Rolf Liebermann. Starší o třiatřicet let než Mortier, mohl být adeptu operního manažerství otcem. A otcovsky také o jeho cestu k vytouženému cíle pečoval. A měl mu coby svému pobočníkovi co nabídnout.
Lieberman totiž působil celých čtrnáct let, od roku 1959 do roku 1973, jako umělecký ředitel uznávaného operního domu v Hamburku, kam se pak dokonce ve druhé polovině 80. let vrátil. Mezitím vládl Pařížské opeře. Gerard Mortier obdivoval odvahu, s níž Liebermann poskytoval na těchto operních scénách prostor soudobým skladatelům, například Krysztofu Pendereckému nebo Gian Carlu Menottimu.
Porozuhodným zpestřením Liebermannova profesního života, zaměřeného na klasiku, byla jeho úloha v rámci historicky prvního ročníku soutěže European Song Contest. Těžko se tomu dnes věří, ale tehdy, řeč je o roce 1956, měla svého druhu objevnou úroveň – a Rolf Liebermann k ní přispěl jako předseda sedmičlenné mezinárodní poroty.
Více prozradí Jiří Vejvoda v dalším díle pořadu Slavná auditoria. Premiéra pořadu je připravena na pondělí 28. srpna v 19 hodin. Reprízy si poslechněte ve čtvrtek 31. 8. v 22:00 a v sobotu 2. 9. v 10:00.
Foto: Gerard Mortier (©Javier del Real)
