Gardiner píše o Bachovi

Péčí nakladatelství Dauphin a v překladu Tomáše Jajtnera se českým čtenářům dostává do ruky pozoruhodná publikace s poetickým titulem Hudba na nebeském hradě: Portrét Johanna Sebastiana Bacha.

Proslulý britský dirigent a odborník na historicky poučenou interpretaci se v ní snaží – navzdory tomu, že o osobním životě velkého skladatele nemáme dostatek pramenů – objevit „člověka" Bacha.

„Střed Slunce"

„I když jsem se rozhodl psát o Bachovi, stejnou měrou (i když každé jiným způsobem) mě přitahují všechna tři velká B – Beethoven, Berlioz a Brahms – a stejnou energii jsem mohl vložit do psaní o Monteverdim, Schützovi či Rameauovi. Bach je ovšem v mém muzikantském životě naprosto ústřední postavou, a jak údajně prohlásil Haydn, Bach byl skutečně středem slunce, tedy tím, z  něhož vychází veškerá opravdová hudební moudrost," píše hudebník, který letos slavil 78 let.

S Bachem jej pojí dlouhodobé a velmi osobní pouto. A i když disponuje záviděníhodnými znalostmi historických faktů i muzikologickým školením, čtenáře jimi nezahlcuje. Jeho způsob, jak se k Bachovi přiblížit, je osobní. Poznával jej od dětství prostřednictvím znějící hudby, která se doma provozovala. A hudba je tím, z čeho vychází při své výpravě za 250 let vzdáleným hudebníkem, nedosažitelným géniem.

„Soustředíme-li se na známé prameny a snažíme-li se k nim zoufale něco přidat, může se také stát, že hledíme jen jedním směrem a  míjíme materiál, který máme přímo před nosem, a sice materiál jeho vlastní hudby. To je kotva, k níž se můžeme vždy znovu vracet. Je to hlavní prostředek k potvrzení či odmítnutí jakéhokoli závěru o autorovi. Je tedy zcela zřejmé, že čím blíže zkoumáte hudbu zvnějšku jako posluchači a čím hlouběji ji poznáte zevnitř jako interpret, tím vyšší je šance objevit zázraky, které nabízí. A nejen to: nabízí především pohled do člověka, jenž ji tvořil," píše Gardiner.

Výprava za Bachem je zároveň kronikou zaznamenávající interpretační přístup, pokusy a omyly. John Eliot Gardiner je totiž zakladatelem několika souborů: první byl Monteverdi Choir a Monteverdi Orchestra, následovali The English Baroque Soloists – ti poprvé vzali do ruky různě posháněné barokní nástroje. Kniha o Bachovi je vlastně také záznamem vývoje historicky poučené interpretace, komentované s odstupem let s nadhledem a suchým britským humorem: „Větší část těch několika let mi ta zkušenost drásala nervy. Oplakával jsem jednoduchou technickou plynulost a  jistotu rozpuštěného Monteverdi Orchestra a  otevřenou mysl jeho hráčů. Děsily mě technické nedostatky nových ,starých' nástrojů, které ne všichni dokázali spolehlivě zvládnout. Krákání a vrzání byly na denním pořádku, vzduchem se rozléhalo praskání střevových E strun, které jsou citlivé na vlhkost. Dirigovat najednou znamenalo řídit starý křáp s  nespolehlivými brzdami a volantem."

S pokorou a erudicí

Po tomto úvodu se už pisatel pouští do tradičnějšího výkladu života a díla, který pojímá v širokém kontextu. Na to, že autoři podobných považují za nutné osvětlit politické, společenské a kulturní klima, jsme si už zvykli. Ale Sir John zde ústrojně uplatnil svou další vášeň: stromy a les (sám vlastní farmu a pečuje o lesní porost), znalost liturgie, architektury, počátků moderní fyziky a mnoha dalších zdánlivě nesouvisejících oblastí.

To vše je nutné, chceme-li se alespoň pokusit o pochopení myšlenkového světa člověka narozeného v roce 1685. Nápomocná je v tom i bohatá obrazová výbava knihy, která má úctyhodných 700 stran.

Základ ale tvoří velmi podrobná zamyšlení nad jednotlivými skladbami, zejména kantátami, jejichž soubor Gardiner nahrál. Po přečtení této knihy je budete zaručeně vnímat o mnoho vrstevnatěji. Nejde o suchopárné rozbory nabité odbornými výrazy: Gardiner je srozumitelný a mikroanalýzy jednotlivých úryvků jsou mu jen prostředkem k vyjádření obecnější myšlenky a k cestě k osobnosti tvůrce samého.

A k čemu v tomto ohledu dirigent dospěl? Zde je jedna z mnoha charakteristik, náčrt portrétu osobnosti, jež se díky své hudbě zdá nedosažitelnou. Kdo byl Bach?

„Rysy této náruživě osobní a mnohostranné lidské bytosti jsou spojeny s hudbou a skrývají se za formální vnější slupkou těchto skladeb – někdy je zbožný, jindy rebelantský, hluboce rozjímavý a většinou vážný, vše ale nadlehčují záblesky humoru a empatie. Jsou to tóny někoho, kdo rozumí cyklům přírody a proměnám ročních dob a je citlivý vůči syrové živočišnosti života, nadnáší ho ovšem perspektiva lepšího života po smrti, který stráví ve společnosti andělů a andělských muzikantů."