Bachův hudební klan nebyl jediný: seznamte se s rodem Scarlatti

Italská rodina Scarlatti dala hudebnímu světu minimálně čtyři generace nadaných muzikantů.

To, že jméno Bach je téměř synonymem barokní hudby, je dobře známo. Z šesti synů barokního velikána Johanna Sebastiana Bach jich hned pět bylo skvělými pokračovateli hudební tradice v rodině. A šestý nekomponoval jen proto, že byl od dětství lehce mentálně postižený, a proto nedokázal své hudební nadání patřičně rozvinout.

Čtěte též: Úspěšní synové slavného otce Johanna Sebastiana Bacha

Johann Sebastian Bach se narodil v roce 1685. A je zajímavé, že ve stejném roce se narodil i další významný německý barokní skladatel Georg Friedrich Händel, a také Ital Domenico Scarlatti, který zemřel 23. července 1757, tedy před 265 lety. A rovněž on byl, podobně jako Bach a jeho synové, jedním z reprezentantů ve své době proslulého hudebního klanu.

Domenico Scarlatti navázal na svého otce

Otcem Domenica Scarlattiho byl Alessandro Scarlatti (1660 – 1725), o němž proslulý anglický klasicistní hudební skladatel a historik Charles Burney prohlásil, že jeho církevní skladby, i když jsou málo známé, jsou nejlepší, jaké kdy byly napsány. Alessandro Scarlatti (původně Scarlata; příjmení si změnil po počátečních úspěších v Římě, aby znělo více italsky) byl na přelomu 17. a 18. století nekorunovaným králem neapolské barokní hudby. Byl de facto zakladatelem neapolské operní školy a významně přispěl k vývoji oratoria a komorní kantáty. První úspěch slavil už v 19 letech svou operou Gli Equivoci nel sembiante, která získala pozornost královny Kristiny Švédské, která v té době žila v Římě a skladatele jmenovala svým dvorním kapelníkem. Ten jí na oplátku věnoval (mimo jiné) svou jiné operu Il Pompeo.

V únoru 1684 se stal Alessandro Scarlatti kapelníkem místokrále v Neapoli. Tady zkomponoval řadu oper ve stylu opera seria, které dosáhly mimořádné obliby. V roce 1702 Scarlatti Neapol opustil a vrátil se až když byla španělská nadvláda vystřídána rakouskou. Mezitím se těšil přízni Ferdinanda II. Medicejského, pro jehož soukromé divadlo ve Florencii napsal další řadu svých děl. Kromě toho byl též kapelníkem kardinála Ottoboniho v Římě a na jeho přímluvu i kapelníkem jednoho z nejdůležitějších římských chrámů baziliky Santa Maria Maggiore. V roce 1708 se vrátil do Neapole, kde zůstal až do roku 1717, a v závěru života se vrátil do Říma, kde vznikly jeho své nejslavnější opery Telemaco, Marco Attilio Regolò, La Griselda, i mnoho nádherné chrámové hudby. Alessandro Scarlatti zemřel v Neapoli 24. října 1723.

I Alessandro Scarlatti vyrůstal v hudební rodině

Alessandro Scarlatti ovšem zdaleka nebyl prvním hudebníkem v tomto rodě. Jeho otcem byl totiž tenorista Pietro Scarlata a rovněž jeho matka Eleonora, za svobodna d´Amato, pocházela z muzikantské rodiny. Z jejich osmi dětí se hned pět stalo význačnými hudebníky. Vedle Alessandra to byli i synové Francesco a Tommaso a dvě z jejich dcer.

Francesco Scarlatti (1666 – 1741) žil ve stínu svých známějších příbuzných, především právě svého staršího bratra Alessandra Scarlattiho a později i jeho syna Domenica. Nicméně i Francesco sám byl výtečným hudebníkem. Působil jako houslista v Chapel Royal v Neapoli, později cestoval po Evropě, navštívil Londýn (údajně snad na pozvání Georga Friedricha Händela), působil v Dublinu a podle některých zdrojů se v Irsku i oženil. Dublinský žurnál z roku 1733 totiž uvádí: „Jane Scarlatti, manželka Francise Scarlattiho, mistra hudebního, utekla od svého manžela. Proto její manžel již neodpovídá za žádné její závazky a nebude platit žádné její dluhy, či hradit její výdaje.“ Poslední stopa Francesca Scarlattiho je z roku 1741, kdy je doloženo, že - zřejmě kvůli špatnému zdraví - odřekl plánovaný koncert.

Další z bratrů, Tommaso Scarlatti, se pak ve své době uplatnil jako tenorista, především zpěvák komických rolí v operních produkcích v neapolských divadlech, a účinkoval i v operách svého bratra Alessandra Scarlattiho, které v Neapoli hrály.

Úspěšní synové Alessandra Scarlattiho

Právě přičiněním Alessandra Scarlattiho se na počátku 18. století z Neapole století stalo středisko operního života. A i jeho potomci už od mládí projevovali výrazné hudební nadání. Alessandro Scarlatti měl deset dětí. Dcery byly nadané zpěvačky, ale po zkušenostech se svými sestrami si Scarlatti nepřál, aby vystupovaly veřejně, pouze v soukromých kruzích. Zato synové Pietro Filippo a Domenico se hudbě věnovali velmi intenzivně.

Pietro Filippo Scarlatti (1679 - 1750), nejstarší syn Alessandra Scarlattiho, působil jako maestro di cappella v katedrále v Urbinu a později byl jmenován varhaníkem královské kaple v Neapoli. Jako skladatel nedosáhl proslulosti svého otce a bratra. Pokud je známo, byla veřejně provedena pouze jeho jediná opera, Clitar, a to v roce 1728 v divadle San Bartolomeo. Větší úspěch měl se svými kantátami, ale zejména s drobnými skladbami pro cembalo, z nichž některé se občas objevují i na repertoáru soudobých klavíristů.

Daleko větší proslulosti dosáhl další z Alessandrových synů, a sice Domenico Scarlatti (1685 – 1757). Základům hudby jej naučil jeho otec a poté Domenico Scarlatti působil jako varhaník a sbormistr. V roce 1708 se poznal v Itálii s Händelem (později se potkávali v Londýně) a od roku 1709 působil v Římě ve službách polské královny Marie Kazimíry, jež zde žila v exilu a měla soukromé divadlo. V letech 1715-1719 působil jako vrchní kapelník u sv. Petra a v roce 1719 odešel do Londýna, kde se stal cembalistou v italské opeře. V roce 1721 byl jmenován dvorním cembalistou a učitelem portugalského krále Jana V. Portugalského a učil i jeho dcery, především Marii Barbaru. V roce 1729 se princezna Marie Barbara provdala za španělského korunního prince Ferdinanda VI. a Scarlatti s ní odjel do Madridu, kde zůstal až do konce svého života.

Ačkoliv Domenico Scarlatti podobně jako jeho otec skladatelsky zasáhl téměř do všech tehdejších hudebních žánrů, dnes je znám především jako autor více než 550 sonát. K jeho nejznámějším skladbám patří „Kočičí fuga“, která prý vznikla z tématu, které „zahrála“ kočka přeběhnuvší přes klaviaturu.

Domenico nebyl poslední....

Dalším pokračovatelem hudební tradice v rodině byl pak ještě italský hudební skladatele Giuseppe Scarlatti (1718? – 1777), vnuk buď Alessandra Scarlattiho. Od roku 1739 žil v Římě, poté ve Florencii a do roku 1744 v Lucce. Se svojí ženou Barbarou, operní zpěvačkou, žil krátce též ve Vídni, ale zanedlouho se vrátil zpátky do Itálie, kde byly v Benátkách v roce 1752 uvedeny dvě jeho opery. Krátce pak pobýval ve Španělsku a v Neapoli a později pracoval ve Vídni pro rodinu Schwarzenbergů. Byl hudebním učitelem členů rodiny - princezen Marie Teresie a Marie Arnoštky a později i kněžny Marie Eleonory ze Schwarzenbergu. Zkomponoval více než 30 oper, které byly uváděny v mnoha italských městech a ve Vídni.