„Hamburský“ nebo „berlínský“ Bach. Tak byl označován druhý ze synů slavného barokního velikána
Rovných tři sta deset let si letos připomínáme od narození druhého nejstaršího syna barokního velikána Johanna Sebastiana Bacha Carla Philippa Emanuela Bacha, který se proslavil jako cembalista, skladatel a pedagog.
Carl Philipp Emanuel se narodil 8. března 1714 ve Výmaru a stejně jako jeho starší bratr Wilhelm Firedemann začal od roku 1723 navštěvovat Školu u svatého Tomáše v Lipsku, kde učil jejich otec. Od něj se mu také dostalo důkladného kontrapunktického školení, než začal v roce 1731 studovat v Lipsku práva. Když se mu roku 1733 nepodařilo získat místo varhaníka v Naumburgu, odešel do Frankfurtu nad Odrou, kde na tamní univerzitě pokračoval ve studiu práv. Založil tu soubor Collegium musicum a přivydělával si výukou hry na cembalo.
V roce 1738 se Carl Philipp Emanuel definitivně rozhodl, že se bude věnovat hudbě a podařilo se mu získat místo cembalisty v kapele prince a později pruského krále Fridricha II. Na tomto postu zůstal téměř třicet let a svého panovníka jako člen královského orchestru následoval i do Berlína a později do Postupimi.
V roce 1744 se Carl Philipp Emanuel Bach oženil s nejmladší dcerou berlínského obchodníka s vínem Johannou Marií Dannemannovou a v průběhu let 1745–1748 se manželům narodily tři děti: Johann Adam, Anna Carolina Philippina a Johann Sebastian. V roce 1747 přijel rodinu navštívit Carlův otec, proslulý Johann Sebastian. Muzikální a hudbě velice nakloněný panovník a Carlův zaměstnavatel Fridrich II. pobytu slavného skladatele okamžitě využil a zadal mu téma k improvizaci, které Johann Sebastian Bach použil jako základ pro svůj proslulý cyklus ricercarů Hudební obětina.
Přesto, že Carl Philipp Emanuel Bach strávil ve službách Fridricha II. několik desítek let, ve službách vrtkavého krále příliš spokojen nebyl. Jeho roční plat ve výši 300 tolarů byl ve srovnání s 2000 tolary flétnisty Johanna Joachima Quantze či gáží italského kastráta Felice Salimbeniho 4400 tolarů nízký. Ucházel se tedy v roce 1753 o post varhaníka v Žitavě a o dva roky později o místo učitele ve Škole u svatého Tomáše v Lipsku; v obou případech ovšem bez úspěchu.
Ze skladatelského hlediska ovšem bylo Bachovo berlínské období plodné. Kromě komorní hudby složil v té době 35 koncertů pro cembalo a 8 symfonií. Získal tu i přístup do kroužku místních literátů, píšících ve stylu anakreontiky a jeho blízkým přítelem se stal vůdčí představitel tohoto směru Johann Wilhelm Ludwig Gleim.
V roce 1767 přesídlil Bach do Hamburku, kde převzal po Georgu Philippu Telemannovi úřad regenschoriho pěti tamních největších kostelů, a kromě zvítězil též v konkurzu na funkci kantora na gymnáziu zvaném Johanneum. Stal se přední osobností hamburského hudebního života, přátelil se s významnými německými umělci a jako jeden z prvních v Německu organizoval veřejné koncerty.
Carl Philipp Emanuel Bach zemřel 14. prosince 1788 na tuberkulózu a byl pochován v kryptě evangelického kostela svatého Michala v Hamburku. Z jeho odkazu mají největší význam instrumentální koncerty pro cembalo a orchestr, klavírní a triové sonáty a smyčcové kvartety. Kromě toho komponoval také oratoria, pašije a kantáty. Nejrozsáhlejší je pak jeho tvorba pro sólové cembalo, která čítá na 210 sonát. Svým pojetím klavírní sonáty ovlivnil řadu dalších skladatelů včetně Josepha Haydna a Wolfganga Amadea Mozarta. Je také autorem jednoho z nejvýznamnějších pramenů o předklasické hudební interpretaci a estetice: Versuch über die wahre Art das Clavier zu spielen (Studie o pravém umění klavírní hry). První díl tohoto spisu byl vydán v roce 1753, druhý roku 1762. Ve své době byl Carl Philipp Emanuel Bach byl významnou osobností, která předznamenala přerod hudebníka z „pouhého“ řemeslníka v nový typ uznávaného a respektovaného umělce.
Foto: Carl Philipp Emanuel Bach (©Wikipedie)
