Soubory staré hudby I: Concentus Musicus Wien

Nikolaus Harnoncourt (1928-2016) byl jednou z nejinovativnějších a nejvlivnějších hudebních osobností 20. století. Díky jeho úsilí, koncertním a nahrávacím aktivitám a badatelské práci se z historicky poučené interpretace stal mainstream.

Narodil se do šlechtické rodiny, která svůj původ odvozuje od habsburského rodu (jeho celé jméno znělo Johann Nicolaus Graf de la Fontaine und d'Harnoncourt-Unverzagt). Ze svého původu si však spíše dělal legraci. Vyrůstal ve Štýrském Hradci a studoval hru na violoncello na vídeňské akademii. V roce 1952 si ho Herbert von Karajan vybral do orchestru Vídeňských symfoniků. Stali se přáteli, ale později na něj Karajan zanevřel - snad kvůli tomu, že mladý cellista a už také vystudovaný dirigent začal získávat stále větší popularitu.

Oba byli také zcela odlišnými typy dirigentů. Na jedné straně obávaný maestro, dirigent-tyran, na straně druhé kolega hudebník, pro nějž "jediným maestrem je můj holič," jak říkával. "Zkoušku orchestru považuji za kolegiální záležitost," vysvětloval Harnoncourt. Své pokyny neudílel, ale navrhoval, diskutoval, ptal se hudebníků na jejich názor. Sám zůstal členem Vídeňských symfoniků až do roku 1969, ale jeho představy o interpretaci se značně lišily od většiny provedení. "Händel se tehdy hrával stejně jako Brahms," vzpomínal.

Ilustrativní příklad jeho stylu zkoušení a dirigování, najdete v tomto dokumentu. "To crescendo hrajte, jako když desetimetrový krokodýl otevře tlamu," říká tu například.

Průkopnický čin

V roce 1953 spolu s houslistkou Alicí Hoffelnerovou (svou pozdější manželkou) dali dohromady skupinu podobně smýšlejících hudebníků a zformovali Concentus Musicus Wien, soubor hrající na dobové nástroje. Nástroje - to byla Harnoncourtova vášeň. Obcházel starožitnictví a sháněl barokní instrumenty, které se daly opravit a použít. "Nástroj je pro mě ale jen prostředek, nikoliv kult," upozorňoval.

Prvních pět let Concentus jenom zkoušel. Ovšem pak uspořádali (bez jakékoliv státní podpory) cyklus dvanácti koncertů ve Schwarzenberském paláci ve Vídni. Nahrávací společnosti zpozorněly a brzy měl dirigent se svým ansámblem otevřené dveře na hudební trh. Po desce s hudbou Henryho Purcella následovaly zásadní opusy J. S. Bacha: Braniborské koncerty, Matoušovy a Janovy pašije, Vánoční oratorium, Mše h moll. Milníkem byl projekt s Gustavem Leonhardtem (psali jsme o něm zde): nahrávky všech Bachových duchovních kantát.

Zde si můžete poslechnout celé Janovy pašije. Na snímku z roku 1985 účinkují Concentus Musicus Wien a Tolzer Knabenchor.

Do zlatého fondu patří také nahrávky tří dochovaných oper Claudia Monteverdiho: Orfea, Návratu Odyssea a Korunovace Poppey, které Nikolaus Harnoncourt a Concentus Musicus pořídili. České publikum může zajímat, že s Vídeňskými filharmoniky nastudoval (a natočil) celý cyklus Má vlast.

Kromě dirigování a hraní Harnoncourt publikoval odborné články i knihy. Jeho dlouhá kariéra, během níž se posunul k interpretaci Beethovena, Brahmse, Verdiho, milovaného Dvořáka nebo ojediněle i hudby 20. století, šla ruku v ruce s vývojem historicky poučené interpretace, která postupně "infikovala" interpretační mainstream. Harnoncourt stál ve středu tohoto dění.

Foto Profimedia