Variace na téma XXIV: Zima

Drkotání zubů, tanec vloček i vánoční stromeček - i zimě lze dát hudební podobu.

Řekne-li se zima v hudbě, vybaví se každému posluchači klasiky Čtvero ročních dob Antonina Vivaldiho. "Rudý abbé", jak se tomuto Benátčanovi přezdívalo, vybavil poslední koncert svého dnes tolik populárního cyklu zvukovými efekty drkotajících zubů a skučením meluzíny.

Astor Piazzola seřadil svou čtveřici ročních období tak, že končí optimistickým jarem. Přece jen, v Argentině, na jižní polokouli je leccos jinak. Proto je jeho Zima spíše temperamentní a ohnivá (a pozorní posluchači v ní poznají narážku na Vivaldiho předobraz).

Všeprostupující chlad však vane z opery Bohéma Giacomma Pucciniho. Už v úvodní scéně se chudí bohémští přátelé Rodolfo a Marcello dohadují, co spálí v krbu, zda jedinou židli nebo rozepsanou hru. Nakonec obětují Rodolfovo drama a žertují o tom, kterak se milostná scéna mění v popel. Také ve známé árii Che gelida manina se zpívá o "studené ručce". a zasněžená Paříž je kulisou operního finále.

Vír vloček

Rozkošnou klavírní miniaturu Tanec sněhových vloček najdeme v "Dětském koutku" Clauda Debussyho. Zachycuje víření sněhu ve větru. Suitu Dětský koutek věnoval Debussysvé dceři Claude-Emmě zvané Chou-Chou. O něco mystičtější je Debussyho preludium s názvem Kroky ve sněhu.

Také pianista a skladatel Franz Liszt se inspiroval zimou. Sněhová bouře (Chasse-neige) mu byla záminkou pro smršť tremol, oktáv, skoků a dalších klavírních krkolomností. A pokud se vám zdá geniální Daniil Trifonov u klavíru snad trochu příliš zpocený, vězte, že tato nahrávka jej zachycuje po odehrání jedenácti (!) Lisztových transcendentálních etud. Chasse-neige je dvanáctá a poslední.

Pojďme teď k zimním pohádkám. Louskáčka není třeba představovat, je to vánoční klasika asi jako kapr a salát. Nechybí v něm tančící sněhové vločky, cukrová švestková víla a samozřejmě spousta sladkostí. Málokteré divadlo si dovolí o Vánocích tento balet nezařadit. Petr Iljič čajkovskij měl neomylný cit pro lyrickou, chytlavou a vypointovanou baletní hudbu a choreografie se musely psát samy!

S vánočním časem má souvislost i pohádková opera od Engelberta Humperdincka. Premiéru měla 23. prosince 1893 a Jeníček a Mařenka od té doby bojují s ježibabou v perníkové chaloupce v operních domech po celém světě. Tedy - u nás takovou tradici nemá, a proto stojí za to si toto půvabné dílo připomenout.

"Nyní umírá rok přežitý/ a snášejí se chladné mlhy" začíná čtvrtá a závěrečná část oratoria Roční doby Josepha Haydna. Skladba vychází z básněskotského autora Jamese Thomsona, skladatel se však rozhodl, že část "Zima" je příliš smutná, aby jí své dílo zakončil, a proto na závěr přidal povzbuzující sbor.

A na závěr kompozice, která nesouvisí s astronomickým obdobím ani meteorologií. Vánoční oratorium Johanna Sebastiana Bacha nám připomene, že i když drkotáme zuby, dny jsou krátké a jaro v nedohlednu, naděje tady s námi pořád je. Jauchzet, frohlocket! zní z hlubin roku 1734. Radujte se, veselte se!