Jaká to nádhera. Muzea Enrica Carusa v Itálii a v Americe

Rozhodně neobvyklé však je, aby tato muzea vznikla ve volné souvislosti s písní. Tak proslulou a naléhavou, že zavdala příčinu k tomu, aby byla postupně založena a zpřístupněna čtveřice prostor, oslavujících osobnost, o níž se v dotyčné písní zpívá.

Touto legendární postavou je dost možná neslavnější tenorista moderních operních dějin. Enrico Caruso. Za svoji slávu vděčil výjimečnému hlasu, ale též osudovému načasování své omračující kariéry. Vpadla totiž do období, kdy se především ve Spojených státech amerických rozšířil mezi příznivci klasické hudby relativně nový vynález. Fonogram následovaný gramofonem.

Díky tomu vzniklo kolem dvou set padesáti nahrávek s pěveckými výkony neapolského rodáka v jeho nejrůznějších operních rolích. Caruso se také stal v dějinách hudebních záznamů prvním rekordmanem. Zvukového nosiče, na kterém zpívá árii Vesti la giubba, Směj se paňáco, z Leoncavallovy opery Komedianti, se prodalo přes milión výlisků.

• Museo Enrico Caruso, Villa Bellosguardo, Lastra a Signa (©Shutterstock)

Vraťme se ale k písní, která příběh muzeí Enrica Carusa nejspíš odstartovala. Psal se rok 1986, když se populární italský pop zpěvák, do jisté míry šansoniér, jménem Lucio Dalla ocitl v prekérní situaci. Loď, na které se plavil, utrpěla poruchu v nejužším hrdle Neapolského zálivu, mezi ostrovem Capri a městem Sorrento. Náhoda tomu chtěla, že se narychlo ubytoval v hotelu Excelsior Vittoria, kde jej – coby populárního umělce - umístili potomci původních majitelů v apartmá, které kdysi, nedlouho před svou smrtí, obýval Enrico Caruso. A zamiloval se tam do mladé žačky, kterou vyučoval.

Osloven tímto vyprávěním, složil Lucio Dalla píseň Caruso, u nás známou pod názvem Jaká to nádhera. Roku 1990 ji spolu se třemi tradičními neapolskými písněmi nazpíval Luciano Pavarotti. Její text začíná přibližně těmito slovy: „Tady, kde slunce září / a vítr profukuje / na starodávné terase / objímá muž plačící dívku / a dá se do zpěvu...“

• Museo Enrico Caruso, Villa Bellosguardo, Lastra a Signa (©Shutterstock)

Zdá se, že co se muzeí Enrica Carusa na italském území týká, jako první se vzpamatovali nikoli v rodném městě, ale podstatně severněji. Na předměstí Florencie, kdysi svébytnému městečku Lastra a Signa na břehu řeky Arno. Právě tam se totiž slávou konečně obdařený - a tudíž i čerstvě movitý - Enrico Caruso zamiloval do vily nebo spíš zámečku ze šestnáctého století. Zakoupil jej pro sebe a svoji partnerku, s níž měl sice dva syny, ale nikdy se s ní neoženil.

Jmenovala se Ada Giacchetti, byla o rok mladší než on a coby sopranistka se s Carusem seznámila koncem devatenáctého století při společném operním angažmá. Ze vzájemného jiskření vznikl desetiletý vztah, komplikovaný ovšem „maličkostí“ - pěvkyně byla vdaná. Přesto se s Carusem nastěhovala roku 1906 právě do Villy Bellosquardo, jak se jejich hnízdečko lásky jmenovalo. Jejich vztah ovšem nedopadl dobře. Jen o dva roky později utekla Ada Giacchetti Carusovi s jeho osobním řidičem. A protože došlo až na soudní spory kvůli majetku, které pěvkyni hrozily vězením, uprchla s novým milencem až do Argentiny, kde žila bezmála dalších čtyřicet let. A v Buenos Aires roku 1946 zemřela.

Přestože se Carusovi zhroutil sen o tom, jak jednou po konci kariéry bude v toskánské vile houpat na klíně vnoučata, pustil se v Bellosquardo do zevrubných úprav. Jak vnějších, tak v interiéru. Shromáždil obrazy a sochy soudobých umělců, často vytvořených na objednávku. Ovšem také starožitnosti nejrůznějších druhů a hodnot. Rekonstrukce objektu trvala sedm let, aby se však nedlouho po jejím dokončení Caruso přesunul do Ameriky, kde se v New Yorku oženil.

• Museo Enrico Caruso, Villa Bellosguardo, Lastra a Signa (©Shutterstock)

Villa Bellosquardo, dnes známá jako Villa Caruso, prošla mnoha majetkovými přesuny, až ji roku 1995 zakoupilo město. A už o rok později zpřístupnilo objekt jako muzeum, ve kterém se má návštěvník cítit jako host v Carusově příbytku. Prochází vstupní halou a několika místnostmi, rafinovaně provázen odlišnými zvuky. Napřed zní z reproduktorů pěvcův šepot, jako by zde Enrico stále někde byl, s někým hovořil a určitě se náhle objeví osobně. Poté se jeho tenor rozezní naplno od jedné árie ke druhé. Vrcholem prohlídky je pak jeho Hudební pokoj s výhledem do zahrady, kde Caruso rád odpočíval.

A možná přitom vzpomínal, jak se s partnerkou Adou Giacchetti poprvé setkal v Livornu, když v místní opeře zpívali v Pucciniho Bohémě. Ona roli Mimi a on Rudolfa. Premiéra se konala 18. srpna 1897.

Více prozradí Jiří Vejvoda v dalším díle pořadu Slavná auditoria. Premiéra pořadu je připravena na pondělí 11. března v 19 hodin. Reprízy si poslechněte ve čtvrtek 14. 3. v 22:00 a v sobotu 16. 3. ve 10:00.

Úvodní foto: Museo Enrico Caruso, Villa Bellosguardo, Lastra a Signa (©Shutterstock)