V Praze 13 a v Brně-Kohoutovicích najdeme ulici pojmenovanou po dirigentu Chalabalovi

Zdeněk Chalabala se narodil 18. dubna 1899 a pocházel z umělecké rodiny. Jeho matka Otýlie Šinarová-Chalabalová byla varhanicí, dirigentkou a klavíristkou. V mládí se učil hrát nejprve na klavír, později i na housle. Už během studií na gymnáziu v Uherském Hradišti vystupoval jako houslista na různých společenských akcích a hrál ve studentském orchestru. Později v Moravských Budějovicích založil i vlastní kvarteto a působil tu i jako sbormistr pěveckého sboru, který vedla jeho matka.

Po ukončení gymnázia v roce 1917 narukoval jako voják do Vídně, ovšem pro nemoc byl od výcviku osvobozen. Ve Vídni se soukromě vzdělával v hudbě u Františka Ondříčka a v roce 1918 se ve Vídni zapsal na právnickou fakultu. V následujícím roce přestoupil do Prahy, studií na právnické fakultě ovšem záhy zanechal a přešel na brněnskou konzervatoř. Byl posluchačem dirigenta Františka Neumanna, Viléma Kurze a Jana Kunce. Po absolutoriu konzervatoře navštěvoval kompoziční mistrovskou třídu Leoše Janáčka.

Během svých studií na konzervatoři založil Chalabala Hudební svaz vysokoškolského studentstva, jehož sbormistrem pak by v letech 1919–21. Dirigovat začal už v roce 1919; v květnu 1919 řídil veřejný koncert při příležitosti všestudentských oslav v Brně. Od roku 1921 byl pověřen vyučováním na brněnské konzervatoři, řídil tamější orchestr a věnoval se té korepetici.

Po absolvování konzervatoře v roce 1924 založil spolu se svými spolupracovníky Bohumilem Fišerem a dalšími Slováckou filharmonii a stal se jejím dirigentem. V roce 1925 odešel za Františkem Neumannem jako dirigent opery do brněnského Národního divadla a po jeho smrti v roce 1929 se stal prvním dirigentem a v následujícím roce i dramaturgem této scény. Kromě řízení orchestru v Brně hostoval Chalabala i u České filharmonie a také v Záhřebu, kde nastudoval například Rusalku a Prodanou nevěstu.

S brněnským divadlem se rozloučil v roce 1936 nastudování Fibichovy opery Bouře a od 1. května 1936 se stal dramaturgem Národního divadla Praze. Tady mohl zblízka sledovat práci Václava Talicha a učit se od něj. Kromě dramaturgické a dirigentské profese se Chalabala věnoval i publicistice. Byl redaktorem časopisu Národní divadlo, spolu s muzikologem a publicistou Josefem Hutterem redigoval knihu České umění dramatické.

• Národní divadlo v Praze, Eva - 02.12.1943, Z. Chalabala, J. B. Foerster, F. Pujman, L. Červinková, M. Veselá (©Josef Heinrich)

Po osvobození Československa v roce 1945 byl Chalabala přeložen do Ostravy s posláním pozvednout po válce místní operu. Působil tu jako šéf opery do roku 1947 a za svou úspěšnou práci byl oceněn 11. 5. 1947 Zemskou cenou osvobození. V témže roce se na krátkou dobu vrátil jako dirigent do pražského Národního divadla a 3. prosince 1948 tu s velkým úspěchem uvedl operu Dimitrij Anronína Dvořáka. V roce 1949 byl přeložen do Brna jako šéf opery s pověstí vynikajícího organizátora a dirigenta.

Po svém druhém pobytu v Brně odešel v květnu 1952 Chalabala jako šéf opery Slovenského národního divadla do Bratislavy, kde připravil premiéru Suchoňovy Krútňavy a později i jeho druhé opery Svätopluk. V září 1953 se vrátil do Prahy, aby se tu stal hlavním dirigentem Národního divadla. S operou se v roce 1955 zúčastnil zájezdu do Moskvy, kde řídil Dvořákovu Rusalku a Smetanovu Prodanou nevěstu. Obě premiéry měly velký ohlas, což Chalabalovi vyneslo nabídku na angažmá v moskevském Velkém divadle. V polovině prosince 1956 tedy nastoupil jako dirigent Velkého divadla v Moskvě, ale před tím ještě koncertoval s operou Národního divadla v Berlíně. Kromě toho dirigoval i v Lipsku, Záhřebu, Katovicích, Bytomi a Staatskapelle v Drážďanech.

Své působení v Moskvě zahájil Chalabala úspěšným uvedením Borise Godunova, následovalo nastudování Šebalinovy opery Zkrocení zlé ženy (ve vlastní nové úpravě), která byla provedena u příležitosti šestého Světového festivalu mládeže a studentstva v Moskvě v červenci 1957. Za tuto operu byl vyznamenán první cenou Všesvazového divadelního festivalu Svazu sovětských socialistických republik. Roku 1958 nastudoval s dramaturgií Dmitrije Šostakoviče pro film Musorgského Chovanštinu a v roce 1959 uvedl Pověst o neviditelném městě Kitěži Rimského-Korsakova. Během svého působení v Moskvě se snažil prosazovat i českou tvorbu.

Zdeněk Chalaba působil i v řadě dalších evropských měst. V roce 1958 řídil v italských Benátkách Dvořákovu Rusalku a dostal celou řadu dalších nabídek, například do Florencie, Amsterodamu, Madridu, Vídně, Drážďan, Paříže apod., kterým ovšem nemohl vyhovět.

• Zdeněk Chalabala (©Jaromír Svoboda)

Při příležitosti oslav 75. výročí založení Národního divadla byl Chalabala jmenován národním umělcem. Po uvedení Dvořákovy Rusalky v Leningradě v roce 1959 se Chalabala vrátil do pražského Národního divadla, kde s úspěchem obnovil Rusalku a nastudoval a dirigoval premiéru Suchoňova Svätopluka. Jeho uměleckým vrcholem bylo uvedení Prokofjevovy opery Příběh opravdového člověka, která byla v Národním divadle v Praze provedena v roce 1961 poprvé mimo Sovětský svaz. Připravoval Šebalinovu operu Zkrocení zlé ženy, jejíž premiéry se již nedožil. Zdeněk Chalabala zemřel 4. března 1962 a je pochován na vyšehradském hřbitově.

Foto: Zdeněk Chalaba (©Wikipedie)